Naše zem prošla v letech 1918–1992 nepředstavitelnými zvraty. Podívejte se např. na následující inflaci názvosloví: Česko-Slovenská republika, Československá republika, Protektorát Čechy a Morava, Československá federativní republika a nakonec Česká republika a Slovenská republika.

Mimo T. G. Masaryka a Václava Havla se naši presidenti vyznačovali z větší části jako zrádci vlastního národa a zaprodanci cizích diktatur (Hácha, Gottwald, Zápotocký, Novotný a Husák ). V nejlepším případě se jednalo o selhávače v rozhodujících okamžicích národních dějin (Beneš 1938 a 1948 a Svoboda 1968). Nemáme se čím chlubit.

Nástup jinak dobrého a uznávaného ekonoma Václava Klause do úřadu presidenta znamenal stagnaci. Klaus, takřka raketovou rychlostí, vysype z rukávů opatření proti rostoucímu lokálnímu znehodnocování peněžního oběživa, ale neumí vést národ. Nenabízí žádné perspektivní alternativy do budoucna a jeho projevy, pakliže u nich posluchač neusne hned, se skládají z 90 procent z vlastní obhajoby toho, co kdysi udělala a nebo udělat hodlal. Havel svého času praktikoval pořad „Hovory z Lán“. Hovořil v nich ke svým spoluobčanům a nasměrovával národ tak, aby si Češi zbytečně doma i v zahraničí neškodili. Klaus nemá o čem by si s národem povídal. Za jeho presidentování dochází ke zrychlování úpadku soudnictví. Klaus je nahoře, aby se na vlastní občany díval shora, a nikoli aby ukazoval cestu. Jeho arogance je doslova legendární. Nejen, že při projevech svého předchůdce Václava Havla si četl před celým světem demonstrativně noviny (je takové chování skutečně příkladem pro českého občana? ), ale neznám jediný případ, že by se na jeho arogantní stanoviska mohl jak Topolánek, tak Paroubek kdy spolehnout.

Podstatný rozdíl mezi Topolánkem a Paroubkem je v tom, že pouze jeden z nich je pro znovuzvolení Klause presidentem, přičemž ten druhý si nestačí ukroutit hlavu nad tím, proč vlastně? Naopak ten druhý, který proti znovuzvolení je, ví velice dobře proč: Konec stagnace! Konec mezinárodní izolace České republiky! Konec cesty permanentní konfrontace!...

Kandidát na úřad presidenta Jan Švejnar skýtá novou možnost politiky národní obnovy. Dejme mu šanci být po T. G. Masarykovi a Václavu Havlovi tím třetím v pořadí! Naše zem má nevýhodnou strategickou polohu. Nelze ji dobře bránit. Potřebujeme přátele, abychom přežili. Hodně přátel! Hlavně těch vlivných. Nemůžeme se postavit a diktovat světu naše podmínky a to ani ty ekologické („ Modrá, a nikoli zelená planeta“ ??!! What the nonsense! ). Cesta konfrontace je pro relativně malý, tak nešťastně geograficky situovaný národ, jako jsme my, jistou sebevraždou.

Velký ciferník našeho osudu má pouze jeden ukazatel: „Švejnar Teď!“. Klausova cesta „Opět já“ nás zcela určitě přivede k domu jménem „Nicotná prázdnota“.