Existují tři nejtenčí knihy na světě: Dějiny německého humoru. Lexikon hrdinských činů československé armády, tak jako Dějiny pravdomluvnosti ruského národa... Každý národ má své stinné stránky, ale Rusové povýšili lhaní doslova na ústavní princip. Dalo by se tedy dokonce říci: Kdo nelže, není Rus!

Ruská prolhanost není v žádném případě vynálezem ruských bolševiků. Mluvit pravdu je v této zemi již po staletí protizákonné. Kdo se o to pokusil a relativně „dobře“ dopadl, skončil ve vyhnanství na Sibiři – ten zbytek skončil u popravčího kůlu nebo v koncentračním táboře zvaném „Archipel Gulag“ (Solženicyn). Zdá se, jako by se dnešní Rusko z dějin poučilo a zbavuje se pravdomluvných nepřátel převážně mimosoudní cestou.

Sem tam je nalezen nějaký novinář, či politik mrtev – doma, na chodníku, v autě atd. Prostě na místě nezáleží. Samozřejmě, že se nic nevyšetří. Jinak by pachatelé museli vyšetřovat sami sebe. Tyto metody jsou daleko jednoduší než nekonečná, vleklá soudní jednání, při kterých navíc hrozí nebezpečí, že oběť „vyžvaní“ něco, co by se svět za žádných okolností neměl dozvědět...

Začněme však od počátku a pokusme se najít základní „kámen úrazu“ dějin ruské prolhanosti. Výchozí pravidlo zní: Lež má krátké nohy, ale polopravda má zatraceně tuhý život. Ruská společenská elita se tím pádem snaží vyložené lži vědeckými postupy přetavit na přijatelné polopravdy. Často se to daří na výbornou!

Zatím nejstarším důkazem ruské prolhanosti jsou tzv. „Potěmkinovy vesnice“.

Výraz použil poprvé v roce 1788 saský diplomat Georg hrabě von Helbig (německý vyzvědač) sloužící na carském dvoře. Tehdá, tak jako dnes, se jednalo o poloostrov Krym.

Ruská carevna Kateřina II. se spojila s rakouským císařem Josefem II a v roce 1787 se s ním vydala na Krym, který měl zůstat v rukách carské říše (křesťané) a tím ochráněn před tureckou okupací (islám). Jednalo se o společný rusko-rakouský útok na Osmanskou říši a tím zabránění pronikání islámu do Evropy.

Carevnin poradce kníže Potěmkin, aby vytvořil iluzi síly a rozkvětu Ruska, pozval z Petrohradu celkem čtyřicet malířů zběhlých v tzv. „perspektivní malbě“. Ti potom podél Dněpru, po němž se ubíralo loďstvo s carevnou a císařem Josefem II., namalovali kulisy vesnic s pasoucím se vykrmeným dobytkem a svátečně oblečení „rolníci“ (převlečená ruská armáda) mávali carevně a rakouskému monarchovi.

Z dálky ovšem nebylo vidět, že se dobytek sotva potácí na nohou, neboť rakouské elitě prezentovali pětkrát či šestkrát totéž stádo, které v noci přemísťovali na nová místa. Po cestách se rovněž neustále ubíraly vozy s obilím (pytle však byly naplněny pískem) a ve vsích i městech, kudy se průvod ubíral, byly „pravé“ pouze hlavní ulice. V průčelí bočních ulic stály jenom mistrovsky zhotovené kulisy.

Ve vesnických obydlích se císař a jeho vojenský doprovod nestačili divit tomu, že v každé chalupě je vždy na stole pečená husa. Ad hoc, byla to vždy jedna a tatáž pečeně, podle potřeby přenášená přes zadní dvorky a usazována na nové místo určení.

Při námořní prohlídce v přístavu Sevastopol byly pravé bitevní koráby pouze válečné lodě v prvních dvou řadách. Ten zbytek byly obchodní lodě, kulisami narychlo „upravené“ na bitevní koráby. Prozrazení těchto tajemství trestal kníže Potěmkin okamžitou popravou. Nebýt německého vyzvědače, hraběte von Helbiga, který tajným kurýrem informoval vídeňský císařský dvůr, nikdy bychom se pravdu o „Potěmkinových vesnicích“ nedozvěděli.

Poté, co byl vídeňský dvůr informován hrabětem Helbigem o skutečném stavu věci, označil Josef II. svojí cestu na Krym za „halucinaci“.

V současné době zápasí Moskva s problémem, jak zdůvodnit intervenci a válku na východní Ukrajině, která je světovou veřejností srovnávána s přepadením Československa 21. 08. 1968 a likvidací tzv. „Pražského jara“. Kreml si vypomohl tím, že srpnové události 1968 obrátil úplně naruby a prohlásil tehdejší sovětskou intervenci za legální. ČSSR prý hrozilo přepadení NATO a obsazení americkou armádou. Češi a Slováci se prý postavili postupující sovětské armádě se zbraní v ruce. Samozřejmě, jde o nehorázné výmysly...

Ruské vedení je vůbec nějak zatíženo „srpnem“, kdy jedná arogantně a nevypočitatelně. V srpnu 1914 vstupuje Rusko do války proti Německu a Rakousko-Uhersku. V srpnu 1939 napadl SSSR na Dálném východě japonské ozbrojené síly. Rovněž v srpnu 1939 došlo k podepsání paktu „Ribbentrop – Molotov“, což umožnilo Hitlerovi jeho tažení na západ. V srpnu 1945 zaútočila Rudá armáda zákeřně na Japonsko a Mandžusko. Navzdory platným mezinárodním úmluvám vystavěl Sovětský svaz v srpnu 1961 berlínskou zeď a v současnosti se začátkem srpna 2014 objevují první ruské „dobrovolné“ jednotky na území východní Ukrajiny...

Veškerá uvedená opatření nazvala kremelská oficiální místa vyfabulovanými pojmy jako „osvobození“, „bratrská pomoc“, „záchrana světového míru“, „vůle dělnické třídy“, „prosba o pomoc“ atd. Prostě, kdo nelže, není Rus!