To, že naší „čeští“ králové většinou neuměli ani slovo česky, je veřejným tajemstvím. Velkou výjimkou je samozřejmě Jiří z Poděbrad. Situace se však začala radikálně měnit v první polovině 19. století.

Česká zem a Češi se stali tzv. „železným srdcem říše“ (Das eiserne Herz des Reiches). V tzv. „Českých zemích“ (Čechy a Morava) se soustředil průmysl Habsburské říše. Kultura a věda směřovala z nudné Vídně do Prahy. Vídeň sice zůstávala hlavním městem monarchie, ale Praha se stala světovou metropolí.

Vyvrcholením byl rok 1891 a Jubilejní výstava v Praze (125. výročí), nad kterou převzal patronát dokonce sám císař František Josef I., aby tím byl zdůrazněn význam českého národa.

Češi nejen, že se v Rakousku-Uhersku rapidně drali k moci (budoucí císařovnou se měla stát Žofie hraběnka Chotková, manželka následovníka trůnu Františka-Ferdinanda von Österreich d'Este), nýbrž navíc dvě třetiny Vídeňského parlamentu tvořili poslanci z Č ech.

Ještě v době První republiky na vládní propagandu o rozbití Rakouska-Uherska českým národem reagoval Prof. Dr. Josef Pekař: „Není pravdou, že Češi chtěli Habsburskou říši rozbít, nýbrž jí chtěli ovládnout. V tom je smysl naších dějin.“

Císař František Josef I. sám česky neuměl, ale zato nutil vládnoucí rod Habsburků, aby se co nejrychleji česky naučil – a to dokonce i pod pohrůžkou tělesného násilí.

Jeho výkony v českém jazyce se staly nakonec legendárními.

Při císařově návštěvě Jubilejní výstavy v Praze na uvítání vyslovil tuto roztomilou větu: „To mě češí, že jste Těši!“

Vypukl bouřlivý potlesk, neboť všichni se domnívali, že jeho císařská výsost měla patrně na mysli: „To mě těší, že jste Češi!“, ačkoli si panovník lichotku stejně poněkud zjednodušil.

V němčině měla údajně celá věta vypadat takto: „Es freut mich sehr, daß ich hier das tschechische Volk wieder begegene...“ (To mě těší, že se zde opět setkávám s českým národem...).

To, co mě na celé věci zaráží, je fakt, proč někdo z arcivévodů (např. František-Ferdinand von Österreich d'Este nebo jeho bratr Otto), kteří se museli, na jeho rozkaz, naučit česky - pod hrozbou rákosky, mu větu v češtině nenapsali na papírek, aby se mocnář nemusel ztrapňovat před semknutým davem přítomných Pražanů.

I když se česky nenaučil, dbal dokonale na to, aby byl posledním císařem, který tuto řeč neovládá.

Podívejme se nyní do archivní dokumentce, jak panovník nutil následovníky trůnu Rudolfa, Františka-Ferdinanda d'Este a jeho brtra Ottu do češtiny. Jeho kamarila vybrala učitele češtiny a řádně ho poučila:

„Arciknížetí Františkovi jde nyní na desátý rok. Loni přiučoval se předmětům pro první gymnasiální třídu...K tomu nyní k výslovnému přání vznešeného pana otce přibude ještě čeština. Po nástupci trůnu náš odchovanec, jak vašnostem povědomo, stojí nejblíže trůnu panovníkova. Jeho vychování se tudíž ponese týmž směrem jako vychování korunního prince Rudolfa. To jest nám míti stále před očima. Cílem vaším bude, abyste jej přiučil češtině tak, by po skončených studiích gymnasiálních ovládal řeč tu dokonale, zvláště v konverzaci... Spojujte mužnou vlídnosť s rozvážlivou přísností. On budíž vás poslušen ve všem, co mu hledě ke svému předmětu nařídíte...

Učitelova odpověď:

„Z dovolení otcova mám úplný pouvoir (zde míněno jako „moc“) v rukou nad princem. Ano ukládám i tresty, když je toho nevyhnutelně potřeba. Panovníkova reakce: „Uznáte-li, ohlaste mi každou nepřístojnost. Časem sobě povíme ještě více. Dle rozvrhu učebního ustanovil jsem pro jazyk český hodiny od tří do pěti odpoledne.“

Císař František-Josef i arcikníže Karel Ludvík souhlasili s tělesným trestáním svých synů, neboť právem vycházeli z toho, že čeština (na rozdíl od relativně primitivní němčiny) je jazykem těžkým a nesmírně složitým, neboť oba se o češtinu pokoušeli, ale po několika lekcích to definitivně vzdali. Panovník prohlásil češtinu dokonce za „nejtěžší řeč na světě“.

Podle mých osobních zkušeností, daleko od pravdy neměl!

Abychom správně četli mezi řádky, učitel mohl žákům sice rákoskou nařezat, pakliže by češtinu zanedbávali, ale podle nařízení císaře pouze tehdy, „když je toho nevyhnutně potřeba“. To znamená, nemohl je zmlátit, kdy si vzpomněl.

Ono opatření z nejvyšších míst bylo nesmírně důležité, neboť nějaký zakomplexovaný učitel by si určitě nenechal ujít příležitost seřezat následovníka trůnu, protože kdy se mu opět v životě naskytne příležitost legálně zfackovat budoucího císaře!?

Podle dochované archivní dokumentace se zmíněná trestní opatření nepoužila. Arcivévodové junioři se učili česky rádi a na výbornou. Výuka trvala osm let. Zde je učitelova výpověď o výkonech císařských žáků:

„Tak přecházeli jsme do rozmluv úplně českých a dobývali vždy pevnější půdy předmětu vyučovacímu. I nebývalo pak princům za těžko po česku vypravovati obsah toho, co právě bylo předneseno...“ Znalost češtiny dosáhla podle učitele u mladých arcivévodů takové úrovně, že se s nimi o probírané látce bavil česky a trval na české konzultaci.

Učitel dosvědčuje, že po několika letech výuky českého jazyka začala jejich nevlastní matka (Marie Terezie princezna Portugalská) na jejím zámku v Dolnorakousku jednou týdně pořádat „odpolední čaje“, při nichž se hovořilo výhradně česky.

Ačkoli se tato vysoká šlechtična narodila a žila v Portugalsku, plynně ovládala češtinu, což je enormní výkon! Mimo své učitelky, neměla prakticky možnost v této zemi s kým česky hovořit.

Příští reportáž bude na téma „Proč se Habsburkové museli naučit česky?“ a to dokonce bez použití rákosky!