Když jsem pozoroval mohutný dav v Praze na Letné, v přímém televizním přenosu, zachvátila mě myšlenka, že jediným spolehlivým spojencem premiéra Babiše jsou jeho voliči. Co mě poněkud silně zarazilo, byly transparenty protestujících. Byly jich stovky, snad tisíce, ale žádný z nich nevyžadoval nové volby. Dav patrně skálopevně věřil, že by je nevyhrál a většina voličů by se postavila za Babiše...

Ať už je premiérovi vyčítáno cokoliv - právem, či neprávem, kdybych měl možnost promluvit k onomu statisícovému davu, zařval bych z plných hrdel Ježíšův výrok: „Kdo z vás je nevinný, ať první hodí kamenem!“

Když pozorujeme naše české dějiny z kteréhokoliv úhlu chceme, musíme zcela objektivně dojít k závěru: „I kdyby se podařilo Andreje Babiše zavřít - vinen, respektive nevinen, to v naší justici nikdy žádnou roli nehrálo, je nutné přiznat, naši nejvýznamnější činitelé jsou takřka všichni, alespoň podle výroků justice, „hrdelní zločinci“.

Babiš, by nebyl ani první, a já, jak jsem měl možnost z vlastní praxe poznat českou justici, patrně v žádném případě, ani poslední obětí tohoto „bohulibého“ zařízení, které nehledá ani právo, ani spravedlnost, nýbrž – jak se zdá, v první řadě oběť.

Pro odsouzené z politických důvodů se v dobách totality vžil pojem „mukl“, zkratka pro „muž určený k likvidaci“. Takřka všichni naši prezidenti byli „muklové“ a nikdo nikdy proti tomu nezvedl ruku k protestu. Takže, Babiš by rozhodně nebyl prvním vysokým vládním činitelem putujícím za mříže, a kdyby to šlo, snad by mohl skončit i trestem smrti oběšením.

Podívejme se nyní na věc zblízka:
Tomáš G. Masaryk – první prezident ČSR. Pražská justice ho v roce 1915, v nepřítomnosti, odsoudila k trestu smrti za údajnou „vlastizradu“. Když už nebylo možno odsouzence donutit k výkonu trestu (nacházel se v emigraci ve Švýcarsku), tak pražská justice 1915 poslala za mříže alespoň jeho dceru Alici a v roce 1916 i jeho manželku Charlottu.

Edvard Beneš – druhý prezident ČSR. Odešel rovněž 1915 do zahraničí. Nejdříve do Švýcarska a posléze se usadil v Paříži, kde začal spolupracovat s Masarykem. V jeho nepřítomnosti ho pražská justice, kvůli „velezradě“, odsoudila k trestu smrti.

Emil Hácha – třetí prezident ČSR a prezident Protektorátu Čechy a Morava. Na příkaz ministra vnitra, Václava Noska, byl 13. 5. 1945, kvůli „velezradě“ zatčen a na Pankráci ve vězeňské nemocnici, dne 27. 5. 1945 zemřel.

Klement Gottwald – tzv. „první dělnický prezident“ ČSR. V roce 1924 se ve Frýdku zúčastnil nepovolené demonstrace a odseděl si tři dny v místním žaláři. V roce 1932 mu hrozilo další trestní stíhání za porušení paragrafu na ochranu republiky, neboť na ulici vyřvával heslo: „ Ať žije sovětské Československo! “ Před zatčením emigroval 1934 do Moskvy.

Antonín Zápotocký – tzv. „druhý dělnický prezident“ ČSR. V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do Sovětského svazu, ale byli zadrženi při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl Zápotocký vězněn v Praze na Pankráci, posléze v drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním Táboře Sachsenhausen. Ten samý osud by očekával Gottwalda, kdzby se mu nepodařil včasný útěk do SSSR.

Antonín Novotný – tzv. „třetí dělnický prezident“ ČSR a posléze ČSSR. V roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

Ludvík Svoboda – prezident ČSSR a armádní generál. Dne 25. 4. 1950 byl odvolán z funkce ministra obrany a dne 22. 11. 1952 následovalo zatčení. Ve vyšetřovací vazbě pobyl až do prosince 1952. V lednu 1953 byl z vazby propuštěn do nuceného důchodu a směl pracovat pouze v JZD Hroznatín coby účetní.

Gustav Husák – prezident ČSSR 1975 – 1989. V únoru 1951 byl zatčen a 24. 4. 1954 byl v procesu s tzv. „buržozními nacionalisty“ souzenými za „velezradu, sabotáž a vyzvědačství“ pražskou justicí odsouzen na doživotí. Byl jedním z mála odsouzených, kteří při sadistických mučeních nepřiznali žádnou vinu, což mu patrně zachránilo život. Rozsudek nad ním byl vyhlášen až po smrti Stalina a Gottwalda. To rovněž přispělo k tomu, že unikl trestu smrti oběšením.

Václav Havel – prezident ČSSR a ČR. Nedlouho po vyhlášení Charty 77 byl zatčen a strávil pět měsíců ve vyšetřovací vazbě. V říjnu 1977 následovalo odsouzení pražskou justicí na 14 měsíců podmíněně. Další vyšetřovací vazba následovala v lednu až březnu 1978. V květnu 1979 byl Havel opět zatčen a tráví následujících pět měsíců ve vazbě. V říjnu 1979 dochází k soudnímu líčení a pražská justice mu napařila 4 roky nepodmíněně, prakticky za jedno „velké nic“. Budoucí hlava státu pobyla ve vězení tedy více než pět let…

Vyvalila se někdy dvěstětisícová masa odpůrců do ulic s požadavkem: „My nechceme trestně stíhaného mukla a kriminálníka Václava Havla za prezidenta!“? Odmítl masově někdy český a slovenský národ uvedené hlavy státu akceptovat, protože je justice uvrhla do věznic nebo koncentračních táborů?

V případě Babiše, který prozatím pražskou justicí nebyl odsouzen na „doživotí“ (trest smrti dnes už nejde), bych protestujícím masám (a hlavně mé straně KDU-ČSL) doporučoval postoj Ježíše Krista: „Kdo z vás je nevinen, ať první hodí kamenem!“

Jediným spojencem Babiše jsou jeho voliči. Buďte féroví a vyžadujte upřímně nové volby – uvidíme, kdo vyhraje! Hlavně nikomu nezávidět úspěch. Nikdo z nás není bez chyby – nobody is perfect, snad s výjimkou Boha, ovšem on není člověk...