Novodobé zpřístupnění archivních pramenů k badatelským účelům, zcela jasně dokazují, že nás celá desetiletí řídily vyložené lidské trosky. Byli to lidé, kteří doslova stáli jednou nohou v hrobě. Jejich vůle k řízení státu, tak jako vedení národa se rovnala nule. Není tedy divu, že naše dějiny se vyvíjely tak nepříznivě a byly chvíle, kdy jsme stáli de facto nad propastí a snad pouze náhodou náš národ přežil naprosté vyhlazení…

Začněme hned vznikem republiky po roce 1918.

Tomáš Garigue MASARYK:
Masaryk poprvé vážně onemocněl již v roce 1921, dokonce se domníval, že zemře. Vleklá viróza komplikovaná zánětem plic způsobila trombózou žil v obou nohou a zánět osrdečníku alias perikarditidou. Lékaři mu prorokovali pouze několik měsíců života. Někteří z nich pouze jen týdny. Několik měsíců se léčil na italském ostrově Capri. Příliš to však nepomáhalo.

Od roku 1934 se jeho zdravotní stav začal rapidně zhoršovat. Absolvoval několik záchvatů mrtvice, avšak oficiální zpráva lhala, pravíc že byl postižen pouze „lehkým chrapotem“. Křeč cévy v sítnici vyřadila kus zorného pole, neviděl tedy předměty napravo od sebe. Následovala dočasná ztráta zraku, a protože už nebyl schopen se ani podepsat, musel se smířit s tím, že svůj podpis razítkoval. Poprvé použil razítko k podpisu dne 21. července 1934. I tak se vždy musel zeptat svého osobního tajemníka, Antonína Schenka, zdali klade razítko na správné místo.

Při jeho čtvrté inauguraci 1934, nebyl schopen přečíst přísahu ani projev k diplomatickému sboru. Byl tedy nucen se vše naučit nazpaměť. Když mu selhávala i paměť, bylo nutné mu napovídat. Začal zapomínat rodný jazyk. Z ničeho nic začal mluvit anglicky a často opakoval „I am lost!“ (Jsem ztracen).

Nevzpomínal si na svou minulost a musel si nechávat předčítat své životopisy, aby si znovu připomněl okamžiky ze svého života, které nenávratně zapomněl. Lékaři mu zakázali jakoukoliv činnost, i číst a psát, tak jako sledovat filmy. Tato netečnost mu brala chuť k životu a jeho stav mu ještě zhoršovala. Masaryk zemřel v roce 1937 ve věku 87 let. Jako příčina smrti je uvedena "hnisavá bronchopneumonie pravého dolního laloku plicního a oboustranná hypostáze plicní".

Edvard BENEŠ:
Edvard Beneš trpěl od svých mladistvých let Menièrovou nemocí, která buďto postihuje jedno anebo dokonce řídce i obě uši. U Beneše to byly obě uši. Protože uši jsou rovnovážným orgánem, ad hoc dostával časté závratě a ztrácel dočasně i sluch. Skoro nemohl ani chodit a měl stálý pocit permanentní nevolnosti. Dosud nejsou známy příčiny této nemoci, a tedy ani její léčení. Přestože jeho nemoc vyžadovala hodně spánku, pacient to ignoroval. Jeho žena, Hana Benešová ho často nacházela ležet vedle psacího stolu nebo gauče. Z ničeho nic náhle zkolaboval a omdlel. Poprvé se nacházel v přímém ohrožení života po Mnichově v roce 1938. Upadl do bezvědomí, ale nadlidským úsilím ho přivedli lékaři opět k životu.

Ačkoliv jeho nemoc vyžadovala nejméně osm hodin spánku, Beneš v zářijových dnech 1938 pracoval až dvacet hodin denně. Tím se této nemoci nezbavil do konce života, naopak se stále stupňovala. Již v roce 1943 jej v londýnském exilu postihlo krvácení do mozku. V listopadu 1944 utrpěl poprvé mozkovou příhodu. Na jaře 1945 následovala další.

Po válce se vrátil z britského exilu už jako znavený, neschopný stařec. Stíhal ho jeden záchvat mrtvice za druhým. Dne 28. října 1946 nebyl ani schopen dokončit svůj vlastní slavnostní projev. Musel se držet řečnické tribuny, aby nezkolaboval. Nebyl schopen chůze. Z tribuny ho musel odvést ministr Drtina. Následující rok mu ochrnula levá strana těla, nemohl mluvit, stal se lidskou troskou. Poslední záchvat mrtvice absolvoval Beneš v červenci 1947. Takováto vetchá osoba nikdy nemohla odolávat ani nacismu ani komunismu…

Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“
Beneš zemřel v roce 1948 ve věku 64 let.

Emil HÁCHA:
Byl z našich prezidentů nejstarší. Nastoupil poprvé do tohoto úřadu ve věku 76 let. Ve své funkci prezidenta narůstaly jeho depresivní stavy, kterými hluboce trpěl. Necelý týden po jeho návratu z Berlína, v březnu 1939, poprvé požádal svého lékaře o jed, aby mohl spáchat sebevraždu. Tuto tendenci v době jeho prezidentství pak opakoval vícekrát.

V době heydrichiády už nebyl schopen vnímat, co se kolem něho děje… Podle tvrzení jeho lékařů nebyl od roku 1943 vůbec ve stavu odpovídat za své jednání. Zásadně si nic nepamatoval, ztrácel pojem o čase a při chůzi se neustále potácel.

Došlo to tak daleko, že se nedokázal ani podepsat. Při jídle pletl páté pře s deváté: Netrefil se do úst, pivo nabíral lžičkou na dezert, uždiboval lístky z květin ve váze na stole atd. Nebyl schopen se sám oblékat - boty nosil obráceně. Podle posudku lékařů se jednalo o diagnózu aterosklerózy mozkových cév. Takováto bezbranná troska nebyla vůbec ani v nejmenším schopna odolávat paranoidním představám říšského vůdce Adolfa Hitlera.

V tomto neutěšeném stavu byl přesto, na příkaz ministra vnitra Václava Noska 13. 05. 1945 na zámku v Lánech zatčen a odtransportován do pankrácké věznice. Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici dne 27. 06. 1945, ve věku 72 let.

Je nutné se i do budoucna zamyslet nad tím, koho si postavíme do čela našeho státu, abychom přežili a obstáli, co nejlépe, neboť lidské atrapy na vrcholku moci nás mohou vézt tak akorát do říše zkázy…

(Pokračování příště: „Přísně tajné choroby našich komunistických prezidentů“).