Demokraticky zvoleného politika ve státě parlamentní demokracie můžete při příštích volbách odvolit. S diktátorem v diktatuře to nejde. Co teď? Jak se tyrana zbavit? Svatý Tomáš Akvinský např. hlásá, že zabít uzurpátora nejen není hříchem, nýbrž je to dokonce povinností křesťana...

Onen proslulý duchovní si to poněkud zjednodušil. Ježíš Kristus v Novém zákoně prohlašuje: „Stojí psáno miluj svého bližního!“. Ale co je to za umění mít někoho rád, kdo mne má také rád? Já vám říkám: Milujte své nepřátele!“

Tak a jsme opět na konci. Anebo, na začátku? Kristus ví, že pomsta je špatným rádcem! T.G. Masaryk nás upřímně poučuje: „Každý národ má takového vůdce, jakého si zasloužil...“ Pakliže si Rusové ovšem zasloužili třeba takového Putina, tak klesli, ale zatraceně hluboko! Kdyby se někdo rozhodl napsat „Dějiny ruské demokracie“, tak by ta kniha měla patrně necelou jednu stránku... Přesto se Michael Gorbačov, koncem 80. let o to pokusil. Nazval svoje reformy „Glasnost“ a „Perestrojka“.

Západní svět nad tím zajásal: Jaký to zázrak – Rusko se, poprvé od doby Kyjevské Rusi (9–11 století) rozhodlo jít cestou demokracie! Gorbačov se rozjel do zahraničí, aby všude obhajoval svoji politiku reforem. Parlamenty západních zemí ho zdravily dlouhotrvajícím potleskem ve stoje...

Po rozpadu Sovětského svazu nastoupil do čela Ruské federace Boris Jelcin. Ten zavedl v zemi „divoký kapitalismus“. Rusko nemělo nikdy se „sociálním tržním hospodářstvím“ (Ludwig Erhard - „Otec německého hospodářského zázraku“) žádné zkušenosti a pojem „kapitalismus s lidskou tváří“ (Jan Berwid-Buquoy) jim byl naprosto cizí.

Takřka kosmickou rychlostí se ruská společnost rozdělila na bohaté oligarchy a vesnickou chudinu. V době, kdy v Moskvě a Petrohradu vládl relativní blahobyt, nacházeli se oblasti před a za Uralem v časech „pozdního feudalismu“. Někde neexistoval ani elektrický proud...

Rusko prakticky ani sféru rozvinutého kapitalismu nezažilo, nýbrž bylo doslova vrženo „Velkou říjnovou revolucí“ z feudalismu do komunismu!

Jelcin si s vývojem v Rusku nevěděl rady, zpanikařil a na jeho místo nastoupil bývalý podplukovník KGB, Vladimír Putin. Ten pohádková bohatství oligarchů vyřešil tím, že kdo z nich se postavil proti němu, toho připravil o majetek, který si sám přivlastnil. Dotyčného navíc nechal zavřít do kriminálu.
Vznikla politická džungle. Putin se stal nejbohatším oligarchou na světě a své příznivce bohatě odměňoval. Jakoukoli opozici zrušil. Parlament se stal Putinovou „loutkou“.

Rozhodl se neuznávat Ukrajince jako národ a zahájil proti Ukrajině neúspěšnou válku. Za několik milionů dolarů byl předák pravoslavné církve ochoten vojenskou agresi proti Ukrajině veřejně vyhlásit jako „svatou válku“. Když se to dozvěděl papež ve Vatikánu, odvezli ho do nemocnice. Označil ruskou pravoslavnou církev právem za „dílo Ďábla“.

Mnozí politikové západního světa nevidí v odstranění Putina, ať násilnou nebo nenásilnou cestou, žádné kreativní řešení, protože prý by mohl na jeho místo přijít ještě někdo podstatně horší. Tento názor nezastávám...

Můj prapředek, Karel hrabě Buquoy, byl vůdcem Katolické ligy a stal se v roce 1620 vítězem bitvy na Bílé Hoře.

Bitvu vyhrál prakticky za 20 minut, ale další dvě hodiny potřeboval na to, aby na bitevním poli pochytal všechny protestanty. Češi, coby vojáci, bojovali na obou stranách. Šlo o bitvu náboženskou!

Přál bych naším ukrajinským přátelům, aby měli takového generála, který by porazil ruské vetřelce za dvě hodiny!