Není to tak dávno, co se Český rozhlas omlouval komunistům za Ester Kočičkovou, která je ve vysílání Radiožurnálu označila za prasata. Možná přijde čas, kdy podobný spor budu nucen řešit s Českým rozhlasem já sám. Jen v opačném gardu. Tvrdím, že to, co se tam právě událo, je, celkově vzato, v podstatě taky taková , jak by řekla moje dcera, “ čuňárna“.

Barbora Tachecí se prý právě zhroutila. Nevím o tom nic. Tuším ale čím dál jasněji, že se zhroutila – a to dávno před paní Tachecí – personální strategie Českého rozhlasu. Pokud kdy od dob kádrováků nějaká byla. Sleduji počínání generálního ředitele koncesionáři placené stanice jednak jako její poplatník, jednak jako manžel dlouholeté externí spolupracovnice. Jako koncesionář tu a tam zdvihám překvapeně obočí, jako posluchač historek ze zákulisí už zvedám oči v sloup. Odchody ředitelů nejvýznamnější české rozhlasové stanice bez udání konkrétních důvodů, navíc po tak krátké době, kdy nemohli v podstatě nic předvést, kloudně doložit, natož vyhodnotit, jsou z mého profesionálního hlediska naprosto nepochopitelné a nejapné. Tak nejapné jak nejapný může být jedině nejapný generální ředitel.

Václav Kasík teprve nedávno vyprovodil z funkce ředitele Radiožurnálu Miroslava Konvalinu. Po několika měsících. Oficiální důvod: problémy s vnitřní komunikací a neprůrazná strategie. Teď se rozloučil – po několika týdnech změn (!) - s Barborou Tachecí. Pro neschopnost vnitřně komunikovat a přílišnou razanci. Předpokládám, že pan Kasík oba dva dobře poznal, než je jmenoval. Že si správně a cíleně vybral, tak , jak by to profesionál učinil. O jejich schopnostech a neschopnostech byl přinejmenším dopředu informován, ne-li přesvědčen. Konec konců Konvalina léta pracoval v rozhlase, vedl zahraniční redakci , před nástupem do funkce ředitele Radiožurnálu byl na prestižním postu amerického zpravodaje. Tedy řekl bych, že profesně prověřený rozhlasák, jemuž Václav Kasík zřejmě přisuzoval – a o to právě jde – i vůdčí schopnosti. Po několika dnech – v případě pobavených podřízených, kteří Konvalinu údajně prostě ignorovali a po několika měsících – v případě generálního ředitele, který k tomu mlčel – se ukázalo, že vést lidi – alespoň v tomto klimatu – Konvalina prý neumí. Konvalinu z jeho místa tedy smetli, zatímco Václav Kasík seděl na svém místě dál.

Teď Barbora Tachecí: kdysi také rozhlasová reportérka, výborná novinářka a navíc vyzkoušená a odhadnutelná mediální manažerka s jasnými výsledky. Je proslulá jednoznačnými názory na profesní otázky. Každý to ví a ředitel Kasík, jak předpokládám, to jistě věděl také. Pokud se ve své věci ovšem orientuje a zajímá se, což se u generálního ředitele předpokládá.

Barbora Tachecí je v Bohnicích a nevím, jestli by tam neměl vyhledat radu a pomoc ještě někdo další. Ten, který se bojí i jen nadýchnout, jen aby nebyl vlnou smeten. Vlnou jakoukoli odkudkoli. Smete mě petice? Smete mě rada? Dostanu kartáč z parlamentu? Kdo po mně ještě pase? Tak pořád sedí a rozhoduje, povolává, odvolává a obětuje podle naprosto nejasného klíče. Bez zjevné snahy něco zakončit, změnit, povznést nebo alespoň zachránit. A především přihlásit se k zodpovědnosti za svá personální rozhodnutí. Jakoby vůbec nerozuměl svojí práci. Tedy věcně řečeno: z mého hlediska leží zodpovědnost za stav věcí v tomto případě na generálním řediteli Českého rozhlasu.

A když budu pokračovat, pak bych řekl, že si takhle v klidu sedí na jejich židlích i členové Rady pro rozhlasové vysílání. Neměli už dávno zasáhnout? Myslím zasáhnout právě v Kasíkově kanceláři. No a nakonec si také už nějak dlouho a tiše posedávají poslanci. Co kdyby už se ozvali nějací členové mediální komise, kteří mají k dispozici hlasovací zařízení a možnost usnesení. Ať už, pro Boha živého, někdo vstane ze židle a koná. Ti, kteří prozatím byli pozváni vespod konat, špatně pochodili. Konali a byli za to po zásluze potrestáni. Ať pro změnu tedy konají ti shora. Nebo jim figurka profesně slabého a lehce ovladatelného generálního ředitele veřejnoprávní stanice vyhovuje? Nejsem první, koho to zřejmě už napadlo.

Když padla Barbora Tachecí, prý v Radiožurnálu létaly špunty z lahví frustrovaných redaktorů. Píší to dnes v novinách. Zřejmě jde o tytéž lidi, kteří nepomohli před nedávnem Konvalinovi a možná do předvčerejška sabotovali příliš jasnou strategii Barbory Tachecí. Takže tihle teď oslavují. Jsou to podle mě lidé, kteří mají problém. Asi platí leasing nebo alimenty, takže vydělávat musí. I když se jim krutě nechce.

A pak tihle lidé mají další potíž – veřejnoprávní neloajalita bych ji nazval. Proč konec konců pomáhat někomu, kdo mi vymýšlí práci, když já v podstatě ani žádnou nechci? Myslím, že to, co se v námi placené instituci z personalistického hlediska děje je kombinace amatérštiny, kamaráčoftu a neprofesionality do nebe volající. Z hlediska lidského pak, promiňte mi ten výraz ze začátku blogu , který teď pod dojmem přicházejících zpráv sice nezopakuji, ale myslím na něj.