Odpovědi na anketní otázky přílohy MFDnes v roce 2010: Patří žena k plotně? Kdo se snáz vyrovnává s šedivými vlasy - muži nebo ženy? Co potřebují ženy na přežití? a aktuálně: Co si nedokážete o Vánocích odpustit?




PATŘÍ ŽENA K PLOTNĚ?

Na takovou otázku odpovídám jednoznačně: ano. I muž tam ovšem patří. Všem nám to tam sluší, když si připravujeme nějaké dobroty a celý náš komplikovaný svět se smrskne mezi hrnce, talíře a skleničky. Konečně máme zase chvilku čas na sebe, než se znovu rozprchneme kamsi za vlastní seberealizací. Plotna, to je oáza.

Klidně jí říkejme domácnost. Já jsem rád, že jsem občas v domácnosti, líbí se mi, když vařím a prostírám, zatímco žena se vrátí unavená z práce a zasedne za stůl s novinami, které jí koupím, a sem tam mi kuchyňskou práci zpestřuje glosováním toho, o čem se v nich píše. Třeba o tom, jak nedávno prý někde nějaký idiot prohlásil, že lékařky pracují méně kvalitně než jejich mužští kolegové, protože mají na starosti i domácnost! To jsme se tomu nasmáli!

Jednou, když moje žena dlouho nešla z práce a já už měl všechno hotové, stýskalo se mi do té míry, že jsem se navlékl do její domácí sukně, a když konečně vešla, počastoval jsem ji výčitkou:
„Ty si pořád někde léčíš lidi a já, kráva blbá, tady čekám s večeří!“

Jsme spolu čtvrt století a domácí práce vykonává většinou ten, kdo má zrovna čas, a hlavně proto, aby je nemusel dělat ten druhý. Nezlobte se, vážení, já si to jinak nedovedu představit. My máme prostě v životě na starosti tolik zajímavých věcí, že nám na tu plotnu moc času nezbývá. Škoda, měli bychom se asi polepšit, zvlášť, když oba cítíme, že k ní patříme.

(Jan Burian, duben 2009)


KDO SE SNÁZ VYROVNÁVÁ S ŠEDIVÝMI VLASY - MUŽI, NEBO ŽENY?

To je jako byste se ptali, kdo se snáz vyrovnává se smrtí. Nezáleží na pohlaví, ale na povaze člověka a na tom, jestli považuje svoje vlastní tělo za mapu celého světa a jestli ze života vůbec něco pochopil.

Nápadná čerň obarvených mužských vlasů napovídá, že s tím jedincem není něco v pořádku! Chce mi vnutit myšlenku, že je mlád a svěží, a přitom vypadá jako panáček z omalovánek...

Důstojné přiznání toho, jak člověk stárne, ve mně vzbuzuje pocit, že stojím před někým, komu mohu věřit a nemusím se bát, že mě na společné dovolené ubodá ve stanu nůžkami proto, že mám hezčí piercing. Zrovna tak je to s plešatěním - neznám nic trapnějšího než pánskou přehazovačku, jakmile zavane větřík... Unést tíhu vlastních šedin nebo plešatění jde snáz, když nám dojde, že život není věčný. Ti lepší z nás s tímto vědomím dokážou dělat zázraky a třeba i okouzlovat celý svět...

Myslíte, že ženy to mají snazší? Umělé odstíny jejich vlasů nejsou přijímány jako něco kašpárkovského a obvykle si barví kštici dávno před tím, než se objeví první šediny. Vyvarujme se ovšem zobecňování! Některá zkrátka pohled na šedivé kořínky svých vlasů snáší lépe, jiná hbitě vybíhá do drogerie či ke kadeřníkům a brečí kamarádce do mobilu. Bylo by asi lepší, kdyby jí vadily jiné věci (třeba že nikdy nečetla Dostojevského), ale každý člověk je přece úplně jiný, a to je na nás tak zábavné...

Moudré bytosti dobře vědí, že v lidském obličeji se časem zobrazí duše majitele a že z husy ani zlaté peří labuť neudělá...

(Jan Burian, červenec 2010)


CO POTŘEBUJÍ ŽENY NA PŘEŽITÍ?

Je známo, že ženy vydrží a přežijí déle než muži. Například blokádu Leningradu. Ale formulujete-li svou otázku: Co potřebují ženy na přežití?, musím se tázat:
Na přežití čeho? A které ženy máte na mysli?

Ano, můžeme si udělat vzoreček pro průměrnou ženu tak, jako se vymýšlí třeba program pro průměrného televizního diváka, a proto takový kanál pak nestojí za nic. Mně se pak vybaví scéna z jedné komedie: Letadlo má vážnou poruchu a zřejmě se zřítí. Kamera zabírá dvě ženy. První pláče a říká:
„Spadneme a já ani nemám manžela!“
Ta druhá se zatváří spokojeně a rázně zašveholí:
„Já mám manžela!“
Takže byste řekli, že na přežití stačí mít manžela. Je mi ovšem trapné připomínat: Nikdo z nás nakonec nepřežije. Ani žena, ani muž. Ledaže by otázka zněla: Co potřebuje žena na přežití – a teď si dosaďte – blbého televizního programu, koncertu experimenální vážné hudby nebo manželství s workoholikem.

Rada bývá pokaždé trochu jiná, ty moje by asi měly společného jmenovatele: Když se ti něco nelíbí, tak neseď, jdi něco dělat a změň to. Čili: více odvahy, trpělivosti, sebevědomí, vzdělání, šikovnosti, nadšení, radosti ze života a taky člověk potřebuje mít dobře srovnané životní hodnoty, určitou vyváženost profesionálního a rodinného života ... ale to už jste si mohli všimnout, že mluvím i o nás o mužích. Já ta pohlaví prostě nedokážu zase tak moc polarizovat. A žena ve mně ze mě dělá radikálního feministu, a to by asi nebylo k přežití...

(Jan Burian říjen, 2010)



CO SI NEDOKÁŽETE O VÁNOCÍCH ODPUSTIT?

O Vánocích jsem si schopen odpustit skoro všechno, račte mi, prosím, odpustit... Jsem sice křesťan, ale jsem taky bezvěrec, jsem mlsoun, ale jsem i vegetarián, mám rád tradici, jenže jsem zároveň i trochu anarchista. Takže mohu docela dobře prožít svátky bez koled i bez kapra, i když koledy zpívám rád a těší mě pochutnávat si na různých staročeských dobrotách, jako jsou vanilkové rohlíčky nebo kuba.

Co si ale rozhodně nechci „odpouštět“ je určitý pocit radostné pospolitosti a klidu, kdy se všichni blízcí sejdou a ti vzdálenější alespoň zavolají či pošlou zprávu, že jsou ještě na světě. O Vánocích si najednou všichni dovolí ten luxus přejít na chvilku ze svého životního trysku či cvalu do pomalého vyklusávání, sem tam se dokonce vyskytne i slavnostní krok...

Tohle zpomalení rytmu života je něco, bez čeho bychom si pomalu začínali myslet, že se i v tom fofru vlastně pohybujeme pomalu, a profrčeli bychom celým životem jako šílenci. Takhle máme možnost v kruhu svých blízkých procítit vzácné okamžiky vědomí, že tu nejsme na věky a že tu nejsme sami. A to mi úplně stačí. Veselme se...

Ale - málem bych zapomněl – co si opravdu nemohu o Vánocích odpustit, jsou ironické poznámky na adresu lidí a hlavně institucí, které si ten krásný a poetický svátek pletou s jakousi od Boha danou příležitostí jak si namastit kapsu. Takže už od září na vás pokřikují, co všechno si máte koupit a vhazují vám nehezké reklamní tiskoviny do schánky. Ty ať, prosím, na Štědrý den vezme čert...

(Jan Burian, prosinec 2010)