Na Měsíci
Chvíle národního vzepětí
Tak jsme zase prožili chvíle národního vzepětí.
Jaká radost, viděti chlapa celého zabaleného do státní vlajky! A navíc tehdy, kdy kvůli tomu ani nebylo zapotřebí prolévat krev! Snad kromě několika kapek, kdy náš kapitán upadl, protože ho srazil ten surový ruský dacan. Prý by se ovšem nezranil, kdyby si pořádně zapnul helmu...
Mám samozřejmě na mysli hokej. To je to, co nás přiměje připevnit vlaječky i na auta a dokonce platit víc za benzin, protože nám to víc žere, jak říkali ve zprávách. Lední hokej!
Je fascinující, jak jsme se zase ze dne na den stali hrdým národem. Já jsem to tedy čekal trochu dřív, hned poté, co vláda zakázala lékařům nechat si platit cesty na vědecké kongresy. Když chtějí za vzděláním, ať si to platí sami, nebo sedí doma a googlujou! To bylo vítězství nad rebely, hodné konání ohňostrojů!
Když teď devětatřicetiletý kladenský kluk Jaromír Jágr podruhé překonal brankáře Spojených států, seděl jsem v libeňském baru Na Měsíci a zíral na televizi. Osazenstvo kolem mě radostně vykřiklo, ale nejásali kupodivu všichni. Pan doktor P. sedící napravo vedle mě nehnul ani brvou a prohlásil:
„Já se na to nedívám, jsem na televizi nezávislý!“
Nejsem takový radikál, a tak jsem si vychutnal Jágrovu střelu ještě ze záznamu, a pak se zahleděl zpátky na pana doktora. Tvrdohlavě upíral své zraky k oknu, ke dveřím, na jásající holky a jiné lidi...
„Já tu bednu nemám. Nedívám se na ni, ani tady to nemám zapotřebí,“ dodal.
Co jsme dělali v tom baru, když se národ tak rozdrobený v důsledku politických tahanic, afér a krizí konečně na chvíli sjednotil v touze stát se mistry světa alespoň v hokeji? Ve stejný večer jako vítězná bitva s USA se v Libni konala akce nazvaná Noc s literaturou.
Na dvaceti různých místech včetně staré synagogy či našeho baru Na Měsíci jste se mohli seznámit s úryvky z knih různých evropských spisovatelů. Já jsem tam byl proto, abych nahlas četl, pan doktor, aby si to poslechl. Kvůli hokeji jsme začátek maličko posunuli, aby se nám evropská literatura nemísila s výkřiky českého národního obrození.
Když v poslední třetině zápasu Jágr znovu skóroval, soused po mé levici vykřikl, že je to prostě génius. Soused napravo se na zlomek vteřiny otočil a mrkl na obrazovku, vzápětí se ovšem svého reflexu zalekl a prohlásil zarytě:
„Ne, nebudu se na to dívat! Já si to dovedu představit!“
„Ale cuká vám to občas hlavou,“ neodpustil jsem si.
A když hokej náhle přerušila ještě hlasitější reklama, trhlo to s námi se všemi...
Toho večera se v Libni děly divné věci. Hokejoví vlastenci se státními vlajkami z ulic brzy vymizeli, ty se však zaplnily lidmi úplně jiného vzezření a zaměření – kosmopolitními literárními rowdies všeho věku. Od dob Bohumila Hrabala tahle pražská čtvrť takovou koncentraci podezřelých intelektuálů nezažila.
Každou půlhodinku se osazenstvo baru Na Měsíci vyměnilo a já znovu a znovu předčítal úryvek z půvabné knihy norského spisovatele Tomase Espedala. Četl jsem s rozkoší, obalen od hlavy až k patě do pomyslné norské vlajky, a snažil se do ní vlákat a zabalit všechny, kteří chtěli poslouchat. Alespoň na chvíli, než se zase vydáme jinam.
„Je úterý a já mám radost, že je úterý!“ napsal ten Nor.
Cítil jsem to úplně stejně.