aneb

Nějak se to přežije...

Seděl jsem ve své oblíbené pekárně a popíjel latte macchiato, když se odkudsi zezadu vynořila paní vedoucí a oznámila prodavačkám:
„Zejtra prej bude konec světa. Teď to říkali v rádiu.“

Slyšeli to všichni, ale nic se nestalo. Nikdo nepadl na kolena a nezačal se křižovat, policajtky venku za výlohou dál dávaly pozor, aby na přechodu nikdo nikoho nepřejel, školní mládež si kupovala plundry a švýcarky na svačinu a nedospalí milenci středního věku se na sebe nad kapučínem dívali s týmž výrazem jako dosud... Obyčejné ráno.

„Konec světa už byl,“ prohlašuje při těchto příležitostech obyčejně můj přítel Antonín. Někdy mám pocit, že není daleko od pravdy. Kdyby konec světa opravdu nastal, možná bychom si toho vůbec nevšimli, dělali bychom všechno jako dřív, záleží na tom, jak si kdo ten konec představuje. Člověk nerad mění svoje zvyky – a o nás je známo, že jsme se docela úspěšně naučili žít tak, jako bychom tu měli být věčně.

Zapomněl na to jako na smrt, říká ostatně jedno přísloví.
Když jsem s řečmi o smrti nedávno začal před svými věřícími kamarády, skončilo to výzvou:„Jen to nech tak, jak to je, ono to pak nějak dopadne.“
A usmívali se, jako by věděli něco víc než já, a nejspíš to tak bylo, já o tom nevím skoro nic.

Když se ovšem ohlížím zpátky, musím přiznat, že už jsem přežil poměrně značný počet „konců světa“. Z tohoto hlediska budu něco jako James Bond. Nejhorší třeštění nastalo v době kolem konce tisíciletí, když se do toho navíc zapojil problém s přečíslováním dat v počítači, takže katastrofické vize byly alespoň trochu podložené něčím reálnějším.

Američani tenkrát dokonce natočili film o tom, jak kvůli dvojce na začátku letopočtu vybuchla atomová elektrárna ve Švédsku a supermani za mořem se museli opravdu snažit, aby nevybuchla i ta jejich. Byl to nervák. V naší televizi ten film promítli až v lednu, kdy už bylo po strachu, ale kdybych to byl viděl před silvestrem, bylo by mi opravdu úzko.

A teď – taky jsem to někde četl – prý nějací lidé jezdí v konvoji karavanů velmi těsně za sebou, nenechají se za žádnou cenu nikým předjet a hlásají, že je ještě čas přidat se k nim, všechno opustit a začít se kát a modlit, napravovat hříchy a prosit za odpuštění.

Možná ty zprávy o konci světa mají na nás zapůsobit jako takové afrodiziakum, když už jsme celí zdřevěnělí naší každodenností, abychom víc milovali život. Abychom si konečně ujasnili, co má opravdu smysl a co třeba moc ne...
Ale ani to na naší pekárně zatím nepozoruji. Milenci na sebe zírají s nezměněným výrazem, policajtky za oknem dělají, co mají, a plundry a švýcarky jdou pořád stejně na odbyt.

„Von ten konec světa vyhlásil prej nějakej dědula,“ doplnila nakonec informaci paní vedoucí, „a máme mu dát peníze, že se o nás postará.“
„Nojo, zase jedna díra na trhu,“ pravil tiše můj soused, který se až dosud v pekárně do žádné diskuse nezapojoval.
Otočil stránku Hospodářských novin a vykoukla zpráva o tom, že Sparta nakonec v Gambrinus lize titul nedobyla a fotbalová SK Slavia možná zanikne...

Já vím, že nezanikne, nakonec to nějak dopadne, zase se to nějak zvládne a přežije. To by byl totiž opravdu konec světa...