aneb

Co myslíš, mámo?

Byla jednou jedna Česká republika a v ní konečně zvítězila přímá demokracie. Politici, poslanci i prezident byli lidem této země voleni přímo, a když se lidu znelíbili, mohli být na základě referenda zase odvoláni.

Zavládlo štěstí a spokojenost, protože zvolení představitelé si konečně přestali vyskakovat a zúčtovalo se s nesmyslnými návrhy na placení poplatků za návštěvu lékaře, za vzdělání, za používání silnic a podobně. Každý občan, který sehnal potřebný počet podpisů, mohl vznést otázku do referenda, jež pak musela projít hlasováním lidu.

Angažovanost obyvatelstva se výrazně zvýšila a veřejný život se orientoval na společná rozhodování o nejrůznějších věcech. Občan Okamura, který přímou demokracii v Česku prosadil, vymyslel zásadní vylepšení: každá domácnost obdržela zdarma jednoduché hlasovací zařízení, které se napojilo na televizní přijímač a na němž byly dva knoflíky: zelený, jehož stisknutí znamenalo souhlas, tedy ANO, a červený, jímž se vyjadřoval nesouhlas, čili NE.

Po Televizních novinách začínal každý večer zbrusu nový pořad Volby, jenž svou sledovaností brzy předčil nejoblíbenější seriály... Téměř za každým oknem večer poblikávalo modravé světlo obrazovky, v jejíž záři Češi praktikovali přímou demokracii.

V průměrné voličské rodině to probíhalo asi takto:
Po večeři se paní Nováková dává do žehlení a pan Novák zapíná televizi. Posadí se do křesla a u nohou se mu stočí do klubíčka mírně otrávený jezevčík Venda. Nemůže totiž hlasovat, neboť návrh jedné občanské iniciativy, aby se referend mohli aktivně účastnit i čtyřnozí domácí mazlíčci, nedávno neprošel, ač chybělo pouhých několik stovek hlasů.

„Tak co dneska máme na programu?“ zeptá se paní Nováková a skládá první vyžehlený kousek prádla. „Otázka číslo jedna: Strana zelených navrhuje uzákonění zákazu jaderných elektráren,“ čte pan Novák z obrazovky. „Co myslíš, mámo?“ Paní Nováková zamyšleně přejede žehličkou rukáv tílka. „Energii potřebujeme, zmáčkni NE.“ Cvak. Po chvíli se na obrazovce objeví výsledek. Návrh neprošel, Temelín je zachráněn.

„Bod dvě,“ pokračuje pan Novák: „Občan Klaus navrhuje uzákonit zákaz Strany zelených. Co myslíš?“ A paní Nováková s odpovědí neotálí: „Správně! Zakázat! Co si o sobě myslí!“ rozhoduje. „Zmáčkni ANO!“ Cvak. Návrh je přijat, Ondřej Liška odjíždí za polární kruh, Matěj Stropnický dolaďuje podnikatelský záměr týkající se mimo jiné racionalizace výroby Molotovových koktejlů.

„Co tam máme dál?“ ptá se paní Nováková a špičkou žehličky zažehluje límeček bundokošile. „Občan Železný navrhuje zrušení veřejnoprávní televize… Co ty na to, mámo?“ vraští čelo pan Novák. „Koukáme snad na to? Ne! Zrušit! Zmáčkni ANO!“ Cvak. A je to.
„Teď to bude rychlý,“ lebedí si pan Novák. „Občan Čunek a zástupci obyvatel všech českých a moravských krajů navrhují uzákonění přestěhování obyvatel romského původu do Bangladéše. No? Co myslíš, mámo?“ Cvak. A je to.

Toho večera se už u Nováků nepřihodí nic, co by zasluhovalo zvláštní pozornosti. V referendu byl hladce schválen zákon o navrácení navráceného majetku církvím a zároveň těsně neprošel zákon navržený občanem Filipem o vystěhování církví do Bangladéše.

Na příští týden se ale Novákovi moc těší, budou schvalovat státní rozpočet. Pan Kalousek, nedávno mimochodem zbavený v referendu občanství, ovšem demokratické hlasování občanů o rozdělení peněz ze státní pokladny bagatelizuje. Prý kde nic není, ani smrt nebere...

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)