aneb

Co teď?



Když jsem připravoval televizní rozhovor na téma adopce významných hrobů, dal jsem si v jedné kavárně schůzku s Oldřiškou Dvořáčkovou ze Správy pražských hřbitovů. Čekal jsem, že se dostaví dáma v černém s průsvitnou pletí a vyhaslým pohledem, protože zaměstnanec hřbitovní správy by přece měl vypadat tak trochu jako postava z filmu Spalovač mrtvol...

Přišla ovšem sympatická žena středního věku s jiskrou v oku a plná života. Prohlásila, že prostor hřbitovů je třeba životu otevřít, neboť jsou jeho nedílnou součástí. Tvářit se tak jako v uplynulých šedesáti letech, že smrt je něco, o čem se nemluví, prý vede jen k postupné ztrátě kořenů a identity. „Jak máme vychovávat děti, když před nimi budeme zatajovat minulost a mlčet o něčem, čeho se sami bojíme?“ pravila a přidala nádherné verše Jana Skácela:

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami.

To jsem nečekal. Vzpomněl jsem si, jak jsem vyrůstal se smrtí já.
Od doby, kdy mi jako každému člověku v jednom okamžiku došlo, že nejsem nesmrtelný, jsem tu záležitost velmi vyčítal svému „neexistujícímu“ Stvořiteli. Ne ani tak samu smrt; spíš skutečnost, že to na světě zařídil tak, že o ní víme.

Nechápal jsem, proč mi má odteď napořád strašit v hlavě, že se to možná právě blíží. Copak se s tím dá nějak vyrovnat? Četl jsem O neumírání od Williama Saroyana a podobně jako on se v duchu snažil smrtku nějak uplatit či ukecat sliby, co velkého a důležitého v životě vytvořím, tak aby mě ještě chvíli nechala na pokoji...

Mimochodem, když pro Saroyana s rakovinou v pokročilém stadiu přijela sanitka, aby ho odvezla do hospicu, řekl prý: „Myslel jsem si, že nikdy neumřu. Ale co teď?“

Ještě že má člověk pár přátel. Ve zralém věku jsem se, stále jako bezvěrec, potkal se svatým Františkem z Assisi, a přestože je mezi námi poměrně velký věkový rozdíl, stal se jedním z mých nejlepších kámošů. Myslím, že dokážu chápat i jeho žebříček hodnot, jeho „radostnou chudobu“ či „boží komedianství“. Při čtení jeho Písně bratra Slunce, v níž chválí Boha za stvoření všech neživých i živých bytostí, živlů i nebeských těles, mě ovšem zarazil následující verš:

Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla, které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Opěvovat smrt? Nepřehnal to?

Jenomže František je vždycky chytřejší, než člověk čeká, a když ho pochopíte, žasnete nad jeho moudrostí. Co bychom bez vědomí neodvratné smrti vlastně dokázali? Měli bychom na všechno dost času, ani tenhle fejeton bych dneska nedopsal, když bych to mohl udělat jindy, i na schůzku s paní Dvořáčkovou a rozmluvu o záchraně významných hřbitovních památek bych měl vlastně celou věčnost. Všechno by se zastavilo a byl by konec světa.
František měl pravdu. Co teď?

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)