aneb
Podzimní obrázek z cesty

Osm dní jsem projížděl kraji Minho, Douro a Alentejo. Ve spletitých uzlech silniček i autostrád jsem bloudil od vesnice k vesnici a každou chvíli se ztrácel. Na mapách byla písmenka moc malá a u spousty vesnic či městeček chyběly cedule, takže jsem mohl leda hádat, jak se to tam asi jmenuje. Říkal jsem si, že se musím zeptat Františka Listopada, který v této podivuhodné zemi žije přes padesát let, jaké to tu bylo, když ještě neexistovala tahle neuvěřitelná dálniční síť. Návštěvu v básníkově domě jsem měl ovšem naplánovanou až na poslední den své cesty.

Neumím portugalsky, ale dokážu si koupit večeři, sýr, olivy, chleba, co člověk potřebuje, a poděkovat obrigadinho, což je zdrobnělina, znamená to něco jako děkujíčkuju a všichni Portugalci, které znám, se tomu umějí zasmát. Také se umím zeptat na cestu, jenže když domorodec spatří portugalskou značku na autě, neváhá a spustí palbu slov, navíc se vloží do okénka a stačí ještě okřikovat manželku, která pochopitelně také radí... Když se mi v té kanonádě podaří rozpoznat „doleva“ nebo „doprava“, je to úspěch, avšak motanice tím většinou neskončí. Obrigadinho...

Nakonec jsem skoro všechno našel, i staré keltské sídliště v horách nad Guimarães. Klopýtal jsem po nejhůře vydlážděné cestě svého života až k replikám keltských domů postavených v devatenáctém století. Paní, která se tam o dědictví Keltů stará, prodává lístky a neodmyslitelnou kávu v bistru, si uchovala rysy portugalské krásky z filmu Láska je láska. Vypráví, že tam nikdy nesněží a že když veze v zimě dítě do školy v údolí, nemá jako jediná na střeše auta sněhový poprašek. „Je tu v průměru o tři stupně tepleji než v údolí. Ti Keltové si zkrátka uměli vybrat místo k bydlení!“

Prodala mi o tom knihu v angličtině a nakonec prozradila, že tu teď žije jen se synem, protože manžel je řidič a sehnal práci ve Francii.
„Jak často se vrací domů?“ zeptám se a ona odpoví, že se nevrací, nemůže si to dovolit…
Vzpomenu si na ni hned po příletu do Ruzyně, když se na mě taxíkář oboří, protože chci odvézt jen do Přední Kopaniny a jemu se to nezdá dostatečně rentabilní.

Nakonec jsem našel i byt Františka Listopada v Lisabonu. Byl podvečer a ulice v hlavním městě jsou také značeny značně ledabyle. Motal jsem se v té čtvrti skoro tři čtvrtě hodiny, než jsem se zcela nečekaně ocitl před jeho dveřmi. Měl zrovna narozeniny, dvaadevadesáté, a když jsem mu popsal, jak jsem bloudil, řekl s čertovským pousmáním zhruba to, co jsem očekával:
„Našel jste to. Tak je to správně.“

A pak jsem se ho mohl konečně zeptat, jaké bylo Portugalsko předtím, než postavili ty stovky a stovky kilometrů silnic.
„Bylo jiné. Bylo nevinné,“ řekl. „Když jsem se sem přiženil, udělali mě ředitelem televize. Uměl jsem číst a psát a trochu i malovat, tak si mysleli, že bych to mohl dělat... Dálnice měla tehdy dvanáct kilometrů. Dneska je tu všechno jinak. Portugalsko už o svou nevinnost přišlo.“

Než jsem se ale opět vydal do lisabonského bludiště, stačili jsme si vyprávět o spoustě míst, o nichž to ještě tak úplně neplatí...