aneb

U mě se neztratí nic

Celý život jsem s sebou stěhoval nevelkou papírovou krabici. Do úschovy mi ji svěřila kamarádka Iskra, Bulharka, která studovala v Praze FAMU. Se svým manželem, Maročanem Adelem, bydlela na koleji a já se s ní znal asi od mých čtrnácti let.

Když moje matka odjížděla na nějaké turné, nechala mi doma samozřejmě peníze na živobytí, jenže já je většinou hned utratil za něco důležitějšího a na jídlo mi nezbylo. Zachraňovala mě Iskra s Adelem a večeře v menze, na které mě s sebou brali „na hyenu“. Jsou asi o deset let starší než já a patří k nejmilejším lidem, které jsem v životě potkal. Úspěšně mi nahrazovali starší sourozence.

S Iskrou jsme chodili do kina a já jsem vždycky obdivoval její smích. Dokázala se v nejnečekanějších situacích hlasitě a bez zábran smát a strhávala mě s sebou, nedalo se to zastavit, i když okolí obvykle netušilo, čemu se vlastně tak chechtáme. Poznal jsem jen málo lidí s takovým smyslem pro absurditu i úplně jednoduchou legraci...

V létě mě s sebou vzali k moři do Sozopolu, poznal jsem i Iskřinu rodinu v Sofii, naučil se docela obstojně bulharsky a zamiloval se (beznadějně) do její mladší sestry. Při jedné poměrně úmorné cestě vlakem ze Sofie do Prahy mi Iskra strašně vynadala. Vzala mě do vedlejšího prázdného kupé a tam mi oznámila, že se chovám jako idiot (sobec, lakomec, drzoun, buran), a provedla to tak důkladně, že se mi ta příhoda vybavovala ještě léta – vždycky když jsem to potřeboval. Najednou se přede mnou vynořil její obličej a slyšel jsem, jak říká: „Vzpamatuj se!“ Za tohle jsem jí opravdu vděčný.

Pak Iskra s Adelem dostudovali a do Prahy přijely ruské (a také bulharské) tanky. Zůstat tu nemohli a do Živkovova Bulharska se jim nechtělo, a tak se rozhodli pro Maroko. Na letišti mi Iskra předala krabici, prý se svými věcmi, které nemůže brát s sebou a pro něž se časem vrátí. Krabici jsem uložil do kumbálu tehdejšího hradčanského bytu a občas na ni při úklidu narážel a různě ji přemisťoval.

Během dalších let, kdy jsme si s Iskrou sotva vyměnili pár dopisů a vinou různých nástrah osudu se minuli i v době, kdy navštívila v Praze hrob mé matky, jsem tu krabici bral s sebou pokaždé, když jsem se stěhoval. A tak se povalovala v půjčeném ateliéru na Palmovce, v malostranském bytě v Lázeňské, znovu na Hradčanech, když jsem dělal domovníka v Martinickém paláci, v půjčeném bytě v Břevnově, když nás z paláce vyhnali, a pak skončila mezi desítkami neotevřených krabic v garáži domu, v němž bydlíme teď.

Iskra s Adelem se mezitím přestěhovali z Maroka do Kanady, měli spoustu dětí a časem i vnoučat a zdálo se, že jsme se definitivně ztratili, to se stává. Jenže Adel mě jednoho dne objevil na internetu, začali jsme si znovu psát a po více než čtyřiceti letech jsme se znovu setkali v Praze. Kromě toho, že přibyla moje žena a kupa dětí a vnuků na obou stranách, se vlastně vůbec nic nezměnilo. Ani Iskřin smích, a to mě potěšilo asi nejvíc.

Když jsme se trochu uklidnili, najedli a vypovídali, zašel jsem do garáže a přinesl krabici, do níž jsem přes všechna ta stěhování a přenášení nikdy neměl odvahu nahlédnout. Iskra, která na ni dávno zapomněla, ji otevřela a ukázalo se, že jsou v ní dopisy a deníky z prvních měsíců, kdy spolu s Adelem začali chodit. Lístky z prvních společných návštěv kina, zamilované kresbičky a podobné relikvie...

„Myslela jsem, že se to někde ztratilo,“ řekla Iskra.
„U mě se neztratí nic,“ pravil jsem namyšleně. Co taky má v takové chvíli člověk říct, že.
Ty věci se jim oběma budou opravdu hodit – za rok mají zlatou svatbu...

(psáno pro Týdeník Rozhlas)