Ruské malované panenky, kterým se říká matrjošky, si pamatuju už z dětství. Rodiče mi je přivezli z Moskvy nebo z Leningradu. Největší dřevěnou panenku člověk otevřel a v ní byla menší, v té zas našel další, ještě menší, a tak dále, až k té, v níž už nebylo nic... Pořád mi tak trochu uniká, jaký že symbol tahle hračka vlastně představuje, i když něco to určitě znamená.



Jako dítě jsem měl z každé další nově objevené matrjošky radost, teď by mě spíš děsilo, na co bych v té poslední mohl eventuálně narazit. Mladší ročníky tyhle panenky znají paradoxně odněkud z okolí Karlova mostu, kde je podivní prodavači nabízejí turistům jako tradiční suvenýry ze střední Evropy spolu s čepicemi a částmi uniforem sovětských vojsk. Nechápu to jako výdobytek globalizace, spíš jako pozůstatek okupace.

Matrjošky prodávají i u brány k Rudému náměstí v Moskvě. Zaujala mě zejména ta s portrétem amerického prezidenta Clintona a jeho někdejší milenky, stážistky Lewinské. V tom, že mi teď počítač sám od sebe přepsal „Lewinskou“ na „Leninskou“, nebudu hledat žádnou spojitost. Některé věci spolu nutně souviset nemusejí...

Když jsem v půlce května vkročil na „Krásnuju plóščaď“, na níž se letos už zase po delším čase konala vojenská přehlídka s raketovými zbraněmi, spatřil jsem hned naproti mauzoleu V. I. Lenina umělý zelený trávník, na něm bílé branky a červený pavilon fotbalové Ligy mistrů. Druhý den se totiž v Moskvě hrál finálový mač mezi Manchesterem United a FC Chelsea, tak si ti šampioni tady naproti mumii rozbili stan. Znovu jsem zmítán pochybnostmi, zda nejde o nějakou hlubší souvislost. Jistě, majitelem londýnského klubu je bohatý Rus Abramovič, ale tím to snad končí, ne? Upokojen iluzí, že je přece jen o něco lepší, když se tu vystavuje fotbal, než když tady demonstrují raketovou sílu, zamířím k nepřehlédnutelnému chrámu Vasila Blaženého a udělám si snímek dvou Číňanů, kteří se před ním vzájemně fotografují. Mají černé obleky a aktovky a vypadají, jako kdyby si tu mapovali terén...

V rohu slavného rudého plácku zavzpomínám na knížete Potěmkina, neboť stejně jako na jiných místech v Moskvě nacházím i tady domy se zničenými fasádami, přes které jsou jednoduše přehozeny obrovské plachty a na nich namalovaná okna, dveře, štuky, ozdůbky všeho druhu – jako živé. Zdálky byste si řekli, jak je ten dům krásně renovovaný. Nu vot, rebjáta, kníže stále žije a tvoří...

Kolem kremelské zdi se vydávám na Divadelní náměstí. Zírám přes vodotrysky na věhlasné Velké divadlo. Také to je přikryto plachtou, ovšem na ní je – nehledejme pořád ty zvláštní shody – gigantická reklama na televizi SAMSUNG! (Mimochodem, naproti Kremlu se tyčí věžák, na němž září obří symbol firmy Mercedes.)
Tempo Moskvy je strhující, i když… Po prospektech se ve šťastných chvílích valí automobily a motocykly v mnoha proudech nejmíň osmdesátkou, jindy zase všechno stojí, nic se nehne a nic se nikam nevejde, takže auta arogantně parkují na přechodech pro chodce.

Moskva je výkladní skříň Ruska, říkali mi ruští přátelé.
Pro mě je Moskva spíš něco jako matrjoška. Jen nevím, jestli je to ta první, největší, anebo ta poslední, která už v sobě žádnou další nemá. Navíc pořád netuším, co ta křiklavě barevná skládačka vlastně symbolizuje.

(Psáno pro Pražský deník)