Nejhorší je, když člověk začíná stárnout takovým nehezkým způsobem – stává se z něho puntičkář a hnidopich, co chvíli se rozčílí nad úplně nepodstatnou maličkostí, znechutí ho nějaká blbina...
Já třeba začínám mít pocit, že neumím „být za nic rád“. Ne že bych neměl z ničeho radost, té mám dost – například že je jaro; a ne že bych se už neuměl radovat, naopak, raduju se třeba, že Praha je pěkné město... „Být rád“ pořád ještě naštěstí dokážu, ale mám teď v hlavě nějaký detektor a ten mě každou chvíli upozorní, že kdosi tvrdí, že je rád „za něco“. A já mu pak puntičkářsky přestávám tuhle radost přát a stává se ze mě morous. Kdo sem, milí Češi, tenhle ošklivý slovní obrat zavlekl? Kdo tím znemožňuje našim spoluobčanům, aby byli, jak jim předepisuje jejich gramatika, docela normálně rádi? Proč mají být pořád rádi jen za něco? Snad to proboha není důsledek toho, že (jak se říká) „všechno je za něco“ neboli „nic není zadarmo“? Aspoň kousek čiré, nezávislé radosti by si přece mohl člověk v tomhle světě dopřát...



Podobně mi bývá úzko, když sleduju, jak se rozmohl výraz „je to vo tom“. Pokud sem tam někomu mimoděk uklouzne, dá se to přežít, ale někteří lidé už málem jinak nedokážou sestavit větu. Všechno je pro ně „vo tom“ nebo „vo něčem“: vstávání je o bolavých zádech, snídaně o kafi a o rohlíku, cesta do práce o narvaným metru, odpočinek o sportu a o televizi, děti o budoucnosti národa...

Zdá se, že když takhle někdo mluví, má nějaké vnitřní problémy. Nenahrazuje si silnými výrazy nedostatek orientace ve světě? Proč potřebuje pořád zdůrazňovat, jak všemu rozumí, neboli že ví, „vo čem to všechno je“? Jako ten žlutý anděl, který mě nedávno přijel s neodpustitelným zpožděním zachránit do Veletržní ulice. Podíval se na mé nehybné auto a řekl znalecky:
„To je vo tom, že to nestartuje!“ A odjel.

Nespíš to všechno bude o mé malichernosti… Není to tak dávno, co jsem zjistil, že už mi vadí i to, že když zametám chodník a někdo jde okolo a zeptá se mě, jak se mám, zmizí dřív, než mi dojde, že to byl jen pozdrav. Ukřivděně pak nahrnuju nedopalky na lopatu a připadám si osamělý... Měl bych být rád za to, že si mě vůbec všiml!
Procházíval kolem mě občas rozšafný stařík. Už zdaleka se na mě usmíval – to člověka vždycky zahřeje –, a když přihopsal až ke mně, pravil:
„Jsem s vámi velice spokojen, píšu vám prémie!“ A zmizel.

Ta scéna se vždy opakovala navlas stejně a mně ten výrok pokaždé připadal milý a legrační.
Jednou ráno jsem měl mizernou náladu, zametání mi moc nešlo, na Hradčanském náměstí někdo v noci vysypal popelnici a Kanovnickou se táhl poměrně jasně identifikovatelný smrad z kanálů. Zaradoval jsem se, až když jsem na konci ulice spatřil svého staříka. Obřadně přicupital, jenže než stačil přednést svou větu, radostně jsem ho předešel:
„Tak co prémie, budou?“

Nezarazil se, dokonce ani nezměnil výraz. Jen se ke mně jako vždy trochu naklonil a pravil:
„Jsem s vámi velice spokojen, píšu vám prémie.“ A zmizel.
Teprve tehdy mi došlo, že se nejednalo o dialog, ale pouze o originální český ekvivalent onoho pověstného anglického „How are you?“. A že si ve skutečnosti žádné prémie nezasloužím.
A co vy? Jak se máte?