Možná vám ta otázka nepřipadá nijak důležitá, ale v určité vypjaté chvíli života se může stát, že takové otázky začínají odsouvat do pozadí jiné, společensky mnohem častěji přetřásané a na první pohled podstatnější. Jako třeba který ptáček se u nás konečně ujme zodpovědnosti za budoucnost státu.

Spát při otevřeném okně do zahrady je určitě zdravé. Každopádně je to příjemné. V mém případě – bydlíme kousek od Pražského hradu a díváme se do Jeleního příkopu – může mít člověk i tak trochu slavnostní pocity: stejnou scenerii vidí z okna i prezident, kardinál a rakouský velvyslanec. Řada obyvatel se bohužel z Hradčan v posledních desetiletích odstěhovala, a tak mezi mými sousedy pomalu přestávají převažovat ti z říše lidí. Kromě výše zmíněných tu teď totiž sídlí hlavně veverky a ptáci.

A právě ti mi občas, hlavně na jaře a v létě, poněkud komplikují spánek. Ve chvíli, kdy si člověk otevřené okno do zahrady nejlépe užívá a zdají se mu ty nejlepší sny, se mu do nich bezohledně vmísí naléhavý zpěv nějakého malého ptačího řvouna. V létě vstává krátce po čtvrté a nehodlá brát na vědomí, že tady nebydlí sám. Jeho popískávání a švitoření postupně vyprovokuje ostatní opeřence a se sny je konec…

Před nedávnem mě zase takhle necitlivě vyburcoval. Bylo ještě hodně brzy, a tak jsem neměl sílu ani vstát, ani si na hlavu navalit polštář a zkoušet se propadnout aspoň na chvilku zpátky do slastné temnoty. Má oslabená mysl byla místo toho zničehonic napadena zasutou vzpomínkou na jednu nehezkou, zato však léta na všech rozhlasových stanicích omílanou píseň se zvídavou otázkou: Proč ptáci zpívají?

A jako obyčejně – autor textu se sice na něco ptal, ale sama formulace otázky ho zřejmě natolik vyčerpala, že už mu nezbyly síly na odpověď. Nakonec si jen tak postěžoval, že on sám tedy nezpívá, a honem s tím vším do hitparády.

Teď ovšem ten malý vrahoun mého klidného spánku za oknem nehodlal zmlknout a otázka, kterou mi kdysi do hlavy proti mé vůli zahnízdil náš zlatý Český slavík, vyzývavě houkla z rozvalin mé paměti. Proč vlastně ptáci zpívají? opakoval jsem si. Proč jsem se tímhle problémem do svých čtyřiapadesáti nikdy nezabýval?

Možná vám ta věc nepřipadá nijak důležitá a já vás chápu. Ale v určité vypjaté chvíli života, v atmosféře poněkud nedonošeného jitra, se může stát, že takové otázky začínají odsouvat do pozadí jiné, společensky mnohem častěji přetřásané a na první pohled podstatnější. Jako třeba který ptáček se u nás konečně ujme zodpovědnosti za budoucnost státu. To mě ovšem v této chvíli vůbec netrápilo, nechť všichni naši volení dravci i kulíškové prominou.

Vyhrabal jsem se z hnízda a vyhledal v encyklopedii jednu z možných odpovědí: Hlavním důvodem ptačího zpěvu je prý vyslovit nárok na území a přilákat samičku. Trochu mě to zklamalo – kvůli podobným věcem se často otravujeme i my lidé –, jenomže jak člověk jednou otevře encyklopedii, vyvstane tolik dalších otázek, že vzniká nebezpečí, že už neusne nikdy. I já jsem se začetl a došlo mi, že vlastně o svých sousedech vůbec nic nevím.

Nemám představu, zda mě budí špaček či straka, netuším, jak vypadá sojka nebo kavka, kosa si pamatuji jen proto, že jeho zpěvem začíná jedna píseň od Beatles, a o slavíkovi už se nechci ani zmiňovat, jak mi ho za ta léta znechutili... Nakonec jsem se oblékl, vydal se do prodejny Českého rozhlasu na Vinohradskou třídu a tam si zakoupil dvě cédéčka s názvem Ptáci našich měst a vesnic.

Když jsem nucen přesouvat se po světě autem, poslouchám teď hlasy opeřenců. Snažím se konečně rozpoznat, jak si který z nich označuje své teritorium a jak přivolává samičku. Nedávno jsem dokonce nechtěně vyděsil jednu stopařku zpěvem šoupálka krátkoprstého. Poslouchám, vzdělávám se, a i když mám pořád ještě z těch ptačích hlasů v hlavě zmatek, nehodlám s tím jen tak přestat. Vždyť my, lidé z města, v zajetí mediálních bouří vlastně vůbec nemyslíme na skutečnou přírodu kolem nás! Onehdy jsem se s přehrávačem a se sluchátky na uších posadil v parku a intenzivně se věnoval studiu nahrávky s konopkou obecnou. Nebylo to však jednoduché – nějaký pták na větvi nade mnou při tom pořád otravoval a nenechal mě chvilku v klidu…

(Psáno před časem do Pražského deníku)