Premiérovi Babišovi se čím dál víc hroutí představa, že po volbách by se nemusel ze Strakovky pakovat a uvolnit židli Bartošovi. Dost možná to bude ještě dřív. V měsíci lásky.

Teď už ho opustili i komunisté. Dobře ví, proč. Dlouho spoléhal na to, že na nich může štípat dříví. Obelhával je různými sliby, ale nakonec převezli oni jeho. Poslušnost vypověděli.

Na Hamáčkovy lidi se už také nemůže spolehnout. Není vůbec jisté, pokud by došlo na hlasování o důvěře vládě, že by se kabinetu zastali, protože zaječí úmysly mnozí mají.

Ale i kdyby hlasování neskončilo katastrofou, stejně by vládnul jenom pár měsíců. Pak ovšem přijdou volby.

Pokud předpovědi agentur vyjdou - bohužel – bude to konečná.

Už teď v průzkumech Piráti se stanaři vedou jako koalice, což se Zemanovým slibem v zádech, že premiérem bude předseda nejsilnější strany, by nemuselo být pro Babiše fatální, ovšem tragické je, že bartošovci i sami o sobě, se už těsně blíží preferencím ANO.

Takže Zeman po volbách může stát před poněkud kuriózním rozhodováním, jestli Bartoše jmenovat premiérem z titulu lídra vítězné koalice, anebo z titulu lídra vítězné strany. Pokud však prezident svým proklamacím dostojí, Bartoš bude sestavovat vládu z pozice předsedy nejúspěšnější strany.

Premiér se však stejně jako porážky může obávat i zázraku, že ANO zvítězí. Protože by to bylo pravděpodobně jen o fous, žádných 55 procent jistoty. V takovém případě by vládu sestavoval, prezident drží slovo. Ale je téměř jisté, že k vyslovení důvěry by měla Babišova vláda málo hlasů. Mohla by sice vládnout bez důvěry, kdyby Zeman chtěl, a to jistě ano, ale žádný zákon by jí opozice prosadit neumožnila.

Leda že komunisté s novým vedením v čele by opět uzavřeli pakt o podpoře a třeba tvární lidovci by dali vale Fialově trojkoalici a do vlády vstoupili. A kdyby i Okamura obrátil…

Ale to jsou jen hezké, ale málo reálné sny. Premiér začíná propadat depresím a lituje, že nezůstal sedět v Agrofertu.

Přitom při vstupu do politiky měl ty nejlepší úmysly, a nakonec se vděku lidí nedočká. Dopadne podobně jako jeden dřívější politik, jeho krajan, Gustáv Husák.


Ten v těžké době spasitelsky prohlásil:

"Ja tento národ zachránim, aj keby mi mal naplivat do tváre."

Husákovi sice lidé do tváře během normalizaci naplivali (samozřejmě jenom symbolicky, v tichosti, v bezpečí domovů - ti odvážnější však doslova, ovšem na fotografii), ale přesto se stal i prezidentem. A vládnul dohromady dvacet let.

To na něho, na premiéra, plivou teď také - a přitom potíral korupci, výtečně hospodařil a osobně řídí válku proti pandemii.


Ani premiérem podruhé už nebudu, natož prezidentem, jako byl Husák - vidí jasnozřivě.
Keby sem to býval vedel, tak by som do politiky nechodil.