Konečně změna. Zasedání lídrů zemí Evropské unie se nekoná sterilním způsobem přes monitory, jak tomu v minulých měsících bylo, ale už klasicky, u společného stolu.

Právě tohle premiérovi vyhovuje. Jako polyglot nemá nejmenší problém, aby o přestávkách jednání v neformálních hovorech s kolegy v jejich mateřštině umně stočil řeč o nemožném bruselském počasí jinam. Na získávání podpory pro české národní zájmy a také k vyvracení nesmyslů o tom, že by byl někdy snad ve střetu zájmů.

Dneska vypadá situace poněkud nestandardně, a doufejme, že to nebude nový standard. Obyčejně premiér bez problémů přijížděl vozem k vstupní hale a pak v přítomnosti roje reportérů vešel dovnitř. Jenomže teď musel potupně vystoupit a postavit se u vchodu do fronty.

V ní stálo několik kolegů. Mezi nimi francouzský prezident, kancléřka, nějaký Bulhar, taky kamarád Kurz, a když se premiér zařadil, hned za něj se postavil Viktor. Podiveně se Andreje zeptal, jestli neví, co se děje. Ten jen pokrčil rameny a ušklíbl se.

„Némi irányítás“ („Nějaká kontrola.“)

"Ez hír. De ha útlevelet akarnak, akkor nincs nálam“(„To jsou novosti. Ale když budou chtít občanku, tak tu tedy nemám.“)

"Én sem, mindenki ismeri az arcomat.“ („Já taky ne, jsem zvyklý chodit sem „na ksicht“.“ )

Macronovi právě svalovec z ochranky šťoural v nose něčím jako špejlí. Nebyla to špejle, ale test. Musel pak stranou a čekat na výsledek.

Mezitím prošla Merkelová, když předtím ukázala nějaký papír a pár minutek čekala, než ho kontrolor ofotil a projel databází. Pak už v mžiku byla uvnitř.
Asi potvrzení o testu, dedukoval premiér. S ním problém mít nebude. Má ho v aplikaci, stejně jako potvrzení o očkování.

Hladce prošel i Kurz, taky jenom zamával mobilem. Teď je řada na něm.
Vytáhl mobil, strčil ho muži v černém před nos, a vykročil.

„Sorry,“ procedil svalovec.

„Sorry jako co?“ divil se premiér.

„Ukažte potvrzení!“

„Jaké potvrzení? Tohle vám nestačí?“ poněkud zaskočeně se ptal premiér.

„Jste premiér Babiš, že?“ ujišťoval se muž a pro jistotu nahlédl do nějakého soupisu. Babiš přikývl.

„Samozřejmě, jsem premiér České republiky. A jestli budete dál dělat obstrukce, tak s vámi nechám zatočit tak rázně, jako jsme zatočili s ruskou ambasádou!“

„Tak ukažte to správné potvrzení, prosím, a můžete dovnitř.“

„Správné? To snad chcete potvrzení o očkování na zarděnky, proti červíčkům, nebo výpis z trestního rejstříku?!“ pěnil premiér.

„Nikoli, pane. Stačí ukázat výpis z účtu, že vaše firma sem už poslala peníze, které neoprávněně čerpala v dotacích, kvůli vašemu střetu zájmů.“

"Ale to je nesmysl, nic vracet nebudeme, nic jsme nedostali.."

Zazvonil zvonec (přesněji: budíček) a pohádky (přesněji: horrorového snu) byl konec. Dobré jitro, pane premiére.

Ještě, že realita je (bohudík) jiná než zlý sen. Brusel na Babišovi (ČR) opravdu žádné peníze nechce, protože do Česka z EU nic neposlali. A pokud snad něco vyplatila česká vláda, co by si, jako její šéf, dělal starosti.

Tak tedy jinak, český sen:

Když premiér ráno v 6.15 jako obvykle vcházel do Strakovky a ležérně mávnul na ostrahu rukou, překvapivě mu zastoupil cestu policista, jehož tvář Babišovi někoho – ale koho? - připomínala.

„Prosím potvrzení, pane premiére, z mobilu stačí.“

Premiér se rozčílil. Co to tady je za bruselské móresy?! Každý přece v televizi viděl, že první dávku mi píchli už loni před silvestrem, přece s sebou nebudu věčně tahat certifikát nebo se testovat!

„Potvrzení o očkování nechci, pane premiére. Ale ukažte potvrzení, že Agrofert už vrátil dotace, které mu proplatil stát místo Bruselu.
Jinak sory, jako, dovnitř vás nepustím.“ Trval na svém policista s dredy a páskou přes oko.