Středeční dění v Senátu a čtvrteční maraton ve Sněmovně vyjevily, jak rozdílně se v kritické situaci zachovali dva vysocí ústavní činitelé - prezident a premiér.

V prvním případě se Miloš Zeman stal předmětem jednání senátního výboru pro bezpečnost. Ústy předsedy Fischera dospěl k závěru, že je nezbytné v Senátu odhlasovat, že prezident ztratil i poslední zbytečky duševních předpokladů pro výkon funkce, a že jeho stav se neslučuje s nároky spojenými s vysokým úřadem.

Tady už přestává možnost korektní tolerance – politika se nohama nedělá, v tom má M. Zeman pravdu, a má pravdu rovněž v tom, že se dělá hlavou – ovšem jen za předpokladu funkčního mozku v ní. A o tom, v případě M. Zemana, senátoři vážně pochybují. Je to prý zjevné natolik, že k tomu ani nemusí být neurology či psychiatry.

A jakápak byla osobní reakce prezidenta?
Žádná. Čekala by se sprška invektiv na konto neúspěšného soupeře o prezidentský stolec Fischera, ale nic. Prezident se v klidu věnoval lánské přírodě.

Že by byl natolik apatický, aby ho senátoři nechali chladným, nebo už vůbec jejich usnesení nevnímal?

Nespekulujme. Podstatné je, že ihned se ozval mluvčí Ovčáček. Počínání senátorů odsoudil, dokonce jako přípravu politického převratu a vyzval policii, aby to tak nenechala, že jde o rozvracení republiky. Své poslání mluvčí splnil opět skvěle. Prezident se nemusel osobně špinit odpornou senátní havětí, přičemž od Hradu napráskáno dostala.

Premiér ve Sněmovně nečelil diagnóze o mentální nezpůsobilosti, ale snaze opozice dát kabinetu vysvědčení o totální neschopnosti dál vládnout, a vyslovit mu proto nedůvěru.

Premiér se bránil jako lev, 40 minut snášel argumenty pro to, jakou falešnou a lživou hru opozice s občany hraje, protože jeho vláda se mohla pro blaho lidí rozkrájet. Spravedlivé rozhořčení však premiéra dovedlo až k emotivnímu výroku, jímž opoziční strany označil za sabotéry. To bylo zbytečné, řeknete si?

Bylo, i nebylo. Bylo by, kdyby se premiér mohl opřít o mluvčího stejného ražení, jakým je ten prezidentův, který by to opozici pořádně nandal na tvítu, a nebyl by jen tiše v pozadí a pouze nemoderoval vládní tiskovky.

Nebylo by to zbytečné, jako teď to zbytečné nebylo, protože premiérovi nezbývalo nic jiného, než vlastními ústy označit SPOLU a PirátoStan za sabotéry. Někdo to říct prostě musel, protože pravda je taková.

Kdyby se měl na koho spolehnout, jako se spolehnout může prezident na svého mluvčího, pak by se i premiér mohl vyhnout silnějším slovům a mít přitom jistotu, že pro sněmovní sabotéry bude vyžadován nemilosrdný trest za rozvracení, stejně jako pro pučisty ze Senátu.

(ZDE)