Bylo krátce po desáté dopoledne, když se švýcarský velvyslanec v ČR, J.E. Philippe Gérald Guex, rozhodoval, jak se dopraví do Černínského paláce, kam si ho předvolal – z neznámých důvodů – ministr Kulhánek.

MINULOU STŘEDU

Takové audience nebývají obvyklé. Pokud se ovšem náhle nezmění vztahy mezi zeměmi. Švýcarsko je neutrální, Česko je v EU a v NATO, takže vyhlášení války ze strany ČR vyloučil.

Nakonec se rozhodl, že pojede vozem s vlaječkou, aby vzbuzoval patřičnou autoritu. Z Pevnostní tam bude za 4 minuty, pěšky by mu to trvalo něco přes čtvrthodinku.

Po výměně zdvořilostních frází byl velvyslanec připraven vyslechnout, co ministr, respektive česká vláda chce Švýcarské konfederaci sdělit.
Na ministrově tváři bylo znát jisté napětí. Po chvilce pauzy pomalu začal. Důvod pozvání se snažil oddálit obecným konstatováním.

„Česká republika si váží toho, excelence, že vztahy mezi našimi zeměmi jsou dlouhá desetiletí na velmi dobré, neváhám konstatovat, že na vynikající úrovni, a chci vyjádřit pevné přesvědčení, že nejinak tomu bude i nadále.“

Velvyslanec přikývl.

“Jsem téhož názoru, a nevidím nejmenší důvod, aby situace doznala změn.“

Když domluvil, očekával, že ministr přejde k věci - ale ten mlčel. Proto se velvyslanec zeptal:

„Vy snad vnímáte z naší strany náznak něčeho, co by svědčilo pro fakt, že bychom vůči České republice změnili postoj? To v žádném případě. Vztahy jsou dál harmonické.“

„I .. i po, po tom?“ špitl ministr.

„Po čem?“ nechápal velvyslanec.

„No, po tom, přece. Ale chci vás ujistit, že Česká vláda s tím nemá nic společného, jde vyloženě o privátní autorský spor kolegy Hamáčka s vaší Konfederací…

PŘED TÝDNEM

O přestávce jednání vlády se vicepremiér Hamáček přitočil ke svému bývalému náměstkovi a zeptal se ho:

„Jakube, už jsi to četl? Pomáhali mi s tím po pracovní době elitní právníci z Ministerstva zdravotnictví, co jsou se mnou v „krizáku.“ Můžu to takhle poslat?“

„Jéžiš, to ne, to radši ne,“ zděsil se Kluhánek.
„Víš, co by to mohlo způsobit? Člen vlády jednoho státu žaluje vládu druhého státu? Kdyby aspoň Švýcarsko bylo v Unii, tak to vyřeší soudní dvůr, ale takhle? Bude z toho rozruch, a stejně se nic nezmění. Nějak to překousni, a tu žalobu nepodávej.“

„A to si mám ten nápad nechat ukrást, a držet hub.., ehm, ústa?“ rozčílil se Hamáček. „To zrovna ne, hned zítra nechám žalobu poslat.“

MINULOU STŘEDU

Velvyslanec byl ministrovým sdělením překvapen.

„Ale nám, tedy vládě, o žádné žalobě podané z vaší strany..“

„Ze strany, pana Hamáčka,“ zdůraznil ministr.

..“ není nic známo. A přestože soudy jsou u nás nezávislé, tak o takové věci s mezinárodním dosahem bychom jistě informaci měli. A jste si jistý, že pan ministr nás skutečně zažaloval?“

VE STŘEDU O NĚCO POZDĚJI

„Pepo,“ oslovil Kulhánek prostřednictvím vysoce zabezpečeného telefonu svého bývalého kolegu na vnitru. „Poslal Hamáč vůbec tu žalobu?“

„Poslal, neposlal... Když jí osobně donesl v obálce do podatelny, aby ji odeslali do Bernu, tak jsem se prostě postaral o to, aby z pošty zmizela. Vždyť by z toho byla jenom ostuda.

A taky jsem Hamáčkovi zařídil sezení u cvokaře – tedy policejní psychiatr přišel za ním pod krytím, jako pojišťovák. A když i jemu Hamáček začal vykládat, že ho Švýcaři okradli, že nápad na setkání Putina a Bidena byl jeho, a že se to mělo odehrát v Praze a v Lidovém domě, a ne u nich v Ženevě, tak mu cvokař nechal podepsat fiktivní pojistku na podobné události v budoucnosti. A to Hamáče uklidnilo, a je už ve své kůži.

Bere si nás stranou, a tiše nám šeptá, aby to štěnice neslyšely, že s tím summitem to nebylo tak, jak ještě nedávno novinářům říkal. Ale že jeho řeči o krycím manévru měly vyvolat dojem, že o krycí manévr jít opravdu mělo, ačkoli summit myslel smrtelně vážně. Rozumíš? Já tedy ne.„

„No fajn, je už je zase v kondici – ale hlavně, že jsme si neuřízli mezinárodní ostudu žalobou o krádež summitu.“