„To mi udělal opravdu, ale opravdu velkou radost, Livuš,“ zvolal Václav Klus, když vyndával z jednoho z prádelních košů, kam mu shromáždili dárky ze zahradní slavnosti na Hradě, kus notně pomačkaného papírového ubrousku.

„Který Ivan? Langer, nebo Philip?“ žádala manželka upřesnit.

„Philip? No dovol, jak to jméno můžeš vůbec vyslovit? Vždyť ten …člověk, kterého jsem si nevědomě hřál jako hada na prsou, na mě přece s Rumlem spáchal sarajevský atentát. Ten zrádce mi do smrti nesmí na oči.“

Podíval se na papír. „Ivan, Ivouš Mládek, můj méně úspěšný spolužák, mi teď daroval rukopis textu a akordy Jóžina z bažin. Podívej se, psal to někde v hospodě na ubrousek, ještě jsou tam stopy, asi od guláše..“

„Originál?“ zapochybovala Livie a podrobně si ubrousek prohlédla. „Je to tisk, reklamní předmět, který prodává na koncertech.“

„Cože? Takže to originál není?“ řekl Klaus zklamaně a vzal do ruky jiný předmět. Dopisní obálku s blahopřáním od Putina. Zkoumavě si ji prohlédl a zauvažoval.
Tohle snad není podvrh nebo nějaký nejapný kanadský žertík mých nepřátel. Velvyslanec, který mu obálku předával, vypadal autenticky, o žádného namaskovaného ochotníka jistě nešlo, navíc jeho ruština – hodnotil exprezident - měla skvělý přízvuk absolventa Moskevského institutu mezinárodních vztahů. Takřka srovnatelný s jeho přízvukem, za který obdržel několik diplomů v dětských soutěžích.

Otázkou ovšem je, jestli blahopřání podepsal Putin osobně, nebo zda je to razítko. Ale podpis by také mohl být sice perem, ale psaný nějakým Putinovým agentem s povolením podepisovat. Vzdychnul. To už nezjistí.

Pak vzal do ruky další dárek. Pečlivě zabalenou krabičku s průhledným vrškem, v jakém bývají prsteny. Otevřel ji a musel se velmi blízko naklonit, aby obsah vůbec viděl.

„Jedna, dva, tři,“ počítal, když bral postupně do ruky takřka neviditelné – mohly to být kousíčky nití, třeba.

„Tři, to by sedělo.“ Pak se zamyslel a běžel do koupelny, kde se díval do zrcadla a prohraboval si vlasy.

“Livuš, pojď sem“, zavelel. „Podívej se mi na hlavu pořádně. Myslíš, že mám vlasy…zlaté?“ dodal opatrně.

„Blázníš? Máš hlavu jako mlíko, a neříkej, že si chceš na stará kolena nechat udělat přeliv!“ zpražila ho.

„Takže moje vlasy, které by mi Livie v noci tajně ustřihla, protože mi chtěla udělat radost a dát mi je v krabičce k narozeninám, to nejsou. Protože jsou zlaté.

Pak ovšem je ten tajemný dáreček taky podvrh a provokace, protože Děd Vševěd jsem v téhle zemi, v celé unii, na celé zeměkouli přece já, nikdo jiný. A já jsem si nic nedaroval.“ A praštil s krabičkou zpátky do koše.

Pak rozjasnil tvář. „Hele, kačer na kolečkách. Jenom jestli nemá moc krátký provázek, abych se při tahání nemusel hrbit. A já se ne hrbil nikdy.“

Pak ho něco napadlo. A co když to přece jenom jeho vševědné vlasy budou, a to zlato je jenom sprej, aby jim dodal větší vážnost? Ale od které milenky…“