„Tak, jak bylo?“ ptal se opálený Franta ještě opálenějšího Jaromíra v pondělí ráno v office, když si dávali první kávičku.

„Co bych ti povídal – pohádka,“ rozplýval se a ukazoval opálené ruce. „A co ty?“

„Taky jsme si s rodinkou užili. Obloha blankytně modrá,“ básnil kolega, „Cikády, prostě po tom covidovém půstu konečně parádní dovolená.“

„ Jo, já to taky říkám, všude dobře, v Česku nejlíp..,“ podotknul František, a když se Jaromír zatvářil hodně neutrálně, přehnaně karatelsky se ho zeptal:

“Nebo, nebo jste snad byli v cizině? Jako loni na Baleárech? Ale to bys pak měl být přece pět dnů dobrovolně v karanténě,“ spiklenecky se podíval na kolegu, a pak dodal:

“ No, to já bych samozřejmě taky musel do karantény, kdybych, k d y b y c h byl někde u moře v Portugalsku , ale protože tomu tak nebylo,“ švejkoval,“ a dali jsme přednost dovolené..“

„Nazdar, hoši“, přerušil je právě přicházející šéf.

„No to jsem rád, že jste tu oba, máme totiž do konce týdne zpracovat výhled..,“ a zazvonil mu mobil.

„Pardon… Jistě Liduš, “a ztišil hlas, „že jsem si ten odlet ohlídal, bude to o hodinu pozdějc, než původně říkali. A nezdržuj, mám moc práce.“

„To víte,“ omlouval se kolegům“, „ v pátek odlét..ehm, tedy j e d e m e na dovolenou, takže manželka má péči.“

„A kde že budete?“

„Ále, máme už léta takové ….místečko..

„Někde u vody?“

„Vody je tam poměrně dost. Jistě si to umíte představit."

„To umíme, šéfe. Právě jsme se z takových místeček vrátili, viď, Franto?“