Poprvé jsem se setkal s Edou Hrubešem před mnoha desetiletími. Jako maturant po roční povinné praxi ve „výrobním procesu“, ta byla tehdy podmínkou ke studiu na FAMU, a já dělal pomocného technika v bytovém podniku, jsem seděl celý roztřesený na sekretariátu katedry a čekal na přijímací pohovor.

Bylo nás tam takových vystrašených čekatelů několik. Nepatřili k nim však dva o něco straší mládenci, oba s bradkami, což jim na věku ještě přidávalo. Byli to studenti z vyššího ročníku a v podstatě nás uklidňovali, že komise není tak hrozná, jaká ji předchází pověst. Potom odešli. Za chvíli jsem je však viděl sedět mezi slovutnými členy přijímací komise, obávanými pedagogy ověnčenými uměleckými úspěchy z filmu a televize.

Oni dva hoši byli totiž v komisi jako zástupci Svazu mládeže. Tím očividně starším z dvojice byl jistý Eda Hrubeš, druhým můj příští kolega režisér Láďa Chocholoušek. S oběma jsem se na škole často vídal a vyměňovali jsme si zážitky z projekcí jinak nedostupných filmů tehdejší evropské i naší nové vlny, ale i oscarovýxh vítězů a westernů.

Pak se Eda dostal do televize, kde od roku 67 připravoval a konferoval (dneska to znamená uvádět, moderovat) pravidelný zábavný pořad pro vojáky. Byly to písničky, reportáže, prostě odlehčený magazín hodně vzdálený nalejvárnám politického školení mužstva.

Později jsem se stal Edovým kolegou, ale jen „firemním“, nikoli v armádní redakci, ve zpravodajství. Občas jsme na sebe narazili třeba i u skleničky v některém bistru poblíž televize.

Jeho pořad nezmizel ani v prvních měsících po srpnu, kdy se měnilo vedení televize i programy.
Bylo to zpočátku období, kdy v některých novinách se ještě sem tam objevily vtipy a narážky na okupační poměry. Eda vždycky patřil ke vtipálkům. Jednou to však přehnal. Teď už nevím, jestli to bylo v reportáži v jeho stále populárním programu, který uváděl se Saskií Burešovou, anebo při nějakém „kšeftu“ - byl i velmi žádaným konferenciérem pódiových pořadů - prostě na estrádě pro vojáky v pražské Lucerně vysekl poklonu přítomným sovětským hostům. Ale jak to udělal! Řekl, že vítá skupinu sovětských vojáků, d o č a s n ě umístěnou na druhém balkonu.

To bylo něco nevídaného a mluvilo se o tom na nejvyšších místech.

Prostě neváhal, a.. a netočil. Deset let nesměl za ten hřích do televize. Ale při svém širokém nadání se uplatnil mimo obrazovku v hudbě a při estrádách.

Ještě než zmizel z obrazovky, jsem ho viděl jako průvodce pořadem k narozeninám Ljuby Hermanové. Pak už nikde.

V osmdesátých letech se už zase sem tam v televizi objevil, a naplno se vrátil po roce 89. To jsme se ještě párkrát potkali na pár minut někde v televizi. Byl vždycky v dobré náladě a plný plánů.

Nikdy jsem s ním však nezapředl rozhovor o našem prvním setkání, setkání bažanta s mazákem.

Ale už je pozdě, abychom mohli zavzpomínat na léta nadějí, kdy ve světě „frčel“ tzv. „film – pravda“, a kdy i u nás se dokument a televizní publicistika začaly vymaňovat z umělkované stylizace a snažily se obracet k problémům obyčejných lidí a dávaly jim slovo – a pak už to bylo jinak než v našich představách jak neváhat, a točit.