Z vnějšku to vypadalo, že zasedání bude bouřlivé a dramatické. Aspoň novináři to očekávali. Nestává se denně, aby se po třiceti letech na někoho provalilo, že byl agentem - a bohužel nikoli CIA, Mosadu, nebo MI5 či MI6, ale STB.


A nota bene je to předseda sportovního svazu. Jak se tím vyrovnat?

Funkcionář – říkejme mu A – jeden z deseti, kteří mohli o šéfovi s problematickou minulostí teď rozhodnout, měl už dávno jasno, když usedal na židli a dal si přes opěradlo sako. Bude hlasovat proti odvolání.

Vždyť to, co šéfovi přisuzují různé svazky, byly samé mladické prkotiny.

Když ještě před jednáním spolu krátce pohovořili, ujistil šéfa, že ho bezvýhradně podpoří.

„Že jsem podával hlášky na nadřízeného magora“, vysvětloval šéf, a v té chvíli to vesele zašumělo, „pardon, majora, chtěl jsem říct, ale on to byl opravdu takovej zelenej mozek“, a znovu se ozval smích, „tak to z dnešního pohledu byl z mé strany vlastně protirežimní odboj, protože jsem paralyzoval komunistické velitelské kádry!“

Funkcionář A zatleskal, kdosi vykřikl, že správně, a pak už tleskali všichni.

„Děkuji, děkuji všem, a ještě k tomu obvinění, že prý jsem sebral mago-majorovi klíče ze saka a dal jsem je kontrášům.

To bylo jinak. Major mi klíče dal sám, abych mu skočil pro něco domů. Tak jsem skočil a klíče jsem mu vrátil hned druhý den ráno, když jsem ještě předtím pro případ ztráty pořídil kopie a nechal je uložit na bezpečné místo.“

Pak ještě chvíli šéf hovořil a poté tři nebo snad čtyři funkcionáři mu vyjádřili důvěru s tím, že média udělala, jako vždycky, z komárka velblouda, a de fecto statečného armádního odbojáře vykreslila jako odporného udavače.

Když ona slova funkcionář A poslouchal a přikyvoval, začal být pojednou poněkud nervózní. To od chvíle, kdy si vyndal ze saka brýle. Několikrát pak znovu sahal do kapes, ale co hledal, to tam nenašel.

Zrudnul, zblednul, zatnul zuby a odhodlaně pohlédl směrem k šéfovi, jakoby prozřel, a říkal si: tak tahle, to je…

Hlasovalo se. Tajně. Takže se jednomyslnost očekávat nedala.

Ale A věděl proč se rozhodl být proti předsedovi. Proč dospěl k náhlému obratu.
Šéf totiž s udáváním určitě nepřestal, pracuje stejným způsobem jako kdysi, buď pro Koudelku, nebo dál pro vojáky.

Jemu, když s ním účelově předseda zapředl hovor před začátkem jednání, nepozorovaně vzal z kapsy saka položeného přes opěradlo, klíče.
Teď nechá pořídit kopie pro tajnou službu., jak to dělal zamlada na vojně , a ..

Pro zachování šéfa ve funkci hlasovalo devět funkcionářů. Proti byl tedy on sám.

Nenechal na sobě nic znát, když ostatní se snažili vytypovat toho, kdo „partu“ zradil.

Klíče našel v autě.

Byl jako zařezaný. Jak mohl o takovém poctivci pochybovat? Být poslancem, vymluvil by se na chybu ve hlasovacím zařízení, a opakovaně by hlasoval jinak. Ale co teď? Mohlo deset z deseti být pro šéfa.

Takhle jim tu jednomyslnost svojí paranoickou pedezíravostí pokazil.