Vedoucí prezidentovy kanceláře má naprosto výjimečné postavení mezi všemi úředníky v zemi. Dokonce snad mezi veškerými v Evropě a pravděpodobně i na celém světě.


Neplatí pro něj zákon o státní službě a odvolat jej může výhradně prezident, a to lejstrem s vlastnoručním podpisem.

Proto jsou na něj dosluhující premiér Babiš i jeho následník Fiala krátcí.
Na jejich výzvy k rezignaci kancléř sebejistě odpovídá, že ONI dva (politici, pch!) mu nemají co doporučovat. Má totiž jiného a jediného nadstranického páníčka, kterého poslouchá na slovo a dělá vše, co mu na očích vidí i nevidí, a co by na jeho očích vidět chtěl.

Je to oboustranně silné pouto. Kancléř dobře ví, jak by jednal prezident, kdyby mohl, a pakliže kvůli momentální indispozici neučitého časového horizontu pracovat nemůže, tak za něj kancléř koná.

Lze toto pouto rozdělit i jinak, než výhradně z vůle prezidenta?
Představme si nekorektní situaci vyvedenou do absurdna, možná však jen zdánlivého.