Ti starší z nás, co nějaké to desetiletí ještě prožili za starého režimu, si občas zanadávají a z úst jim ujede povzdech: Zlatí komunisti!

Tím mají na mysli, že nějaký jev by se tehdy udát nemohl, že snad se méně kradlo, byl větší pořádek, pracovat musel každý, auta byla na pořadník atd.

Je to projev obyčejné nostalgie, nikoli zlý záměr, a vůbec už ne rozeštvávání a podvracení (ve stadiu pokusu) demokratického systému a snaha o návrat ke starým poměrům.

Totéž totiž říkali před sto lety naši prapradědové, jen s tím rozdílem, že odkazovali na ten jejich předešlý režim: „tohle by se za císaře pána (za Rakouska) stát nemohlo“.

A něco podobného, avšak s figurou rázného Stalina si říkají dnes Rusové – a o Hitlerovi a jeho vzorném pořádku zase špitají někteří nepolepšitelní Němci.

Ovšem Vojtěch Filip, stále ještě dosluhující šéf už neparlamentních komunistů, který dnešním dnem odchází ze sněmovny, důvod k nostalgii a volání po socialismu, i kdyby byl s lidskou tváří, rozhodně nemá.
Ani ho nenapadne povzdechnout si: Zlatí komunisti.. Naopak- Mohl by na adresu strůjců dnešních poměrů, ačkoli komunistům odebrali výsadu rozhodují síly, radostně zvolat:

Z L A T Í
A N T I K O M U N I S T I !



To proto, že jeho „odchodné“ se blíží miliónu korun!

Inu, být komunistou (nebo jiným poslaneckým partajníkem) se trvale vyplácí – režim, nerežim.

(Ale ono to zas není tak moc, s čím odchází z vrcholné politické scény, kde se s bolševický zápalem experimentálně dral za práva třídy vykořisťovatelů proletariátu.

Za výslužné si nekoupí ani cihlu zlata, to by si musel ještě půl miliónu připlatit!.
A kde by takový majlant, teď už jen tuctový advokát z jihu Čech, vzal)