Už dobrých třicet let, sem tam, ale zejména před každými sněmovními volbami, se pravicové strany zaklínají úsilím o reformu státního molochu na útlou instituci, která nebude občanům „překážet“ a nechá je žít.

Je to logické. I malé dítě by to mělo pochopit. Proč by někdo shůry měl vodit lidi za ručičku, když mají vlastní rozum, a takto obdařený tvor se přece dokáže o sebe postarat sám. Konečně, dovede to i mravenec, a jak má prťavou hlavičku.

Co, a jak lidem „sedí“, vědí oni lépe, než nějaký poručnický stát vnucující kupu předpisů.

A také pud sebezáchovy vede občany ke správným rozhodnutím, jak nakládat s vlastním zdravím. Tak proč je poučovat.


Hezky se to od voleb do voleb poslouchalo, avšak prakticky se dělo málo, nebo nic, až najednou udeřil covid.
A hle - pevná víra ve „velikost státu“ maximálně 68 (dětského oblečení), dostala trhliny.

Že by trvalé? (Dej to, Bože! Nebo ne?)