Motto: „Již dvanáctá odbila a lampa ještě svítila!“ V cizelování textu se premiér blížil k poslední straně ze čtyřiapadesáti, a docela se už těšil, jak si na gauči vedle pracovny na pár hodin zdřímne.

Na chvilku přivřel oči, a když je znovu otevřel, zaskočilo ho, že v křesle naproti seděl muž s tužkou v ruce, a také něco opravoval ve svém textu.

Podíval se na premiéra, a jakoby nic, vlídně poznamenal. „Také dělám poslední korekce. Však to sám znáte, člověk stále není spokojený s tím, co napíše, ale jednou musíte udělat definitivní tečku, protože vydavatel čeká.

Abych se přiznal, sám jsem zvědavý, jestli ty mé Císařovy nové šaty lidé správně pochopí, protože já se nesnažím čtenáře jenom pobavit, ale přimět je také k zamyšlení. Je to vlastně podobenství. Možná mám jako pohádkář až příliš velké ambice, ale člověk si musí dávat vysoké cíle, že?“



No jistě, je to Andersen, jak ho zná z obrázků, ujistil se premiér a poněkud zmateně přisvědčil: „Ano, ano, bez ambic k žádné Změně dojít nemůže.“

„A na čem pracujete vy?“ zeptal se nezvaný host. „Všiml jsem si, že jste také něco škrtal a připisoval. Nejste básník?“

"Básník? Kdepak, Mistře. Já jsem, jak bych to řekl, prozaik.“

„Romanopisec, nebo spíš povídkář?“ zajímal se Andersen dál.

„Redigoval jsem Programové prohlášení vlády.“
„Co, co prosím?“ nerozuměl zcela Andersen, a tak se ptal dál.

„To je také pohádka, jako ty moje, ehm, císařovy neexistující šaty či Přezůvky štěstěny? “

Premiér bezelstnou apolitickou otázku pochopil jako invektivu, jako drzé srovnávání seriózního vládního projektu s pohádkami.

Užuž se nadechl, aby se ohradil – když otevřel oči.

Andersen nikde.

Jedna odbila, a lampa ještě svítila. Učinil poslední úpravu Prohlášení.

„Pohádky, pohádky..“, mumlal si pro sebe, natolik ho mžikový sen dokázal rozhodit.

Žádné pohádky! došel k uspokojivému závěru. Nanejvýš science fiction.

Lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela. Že by blackout? No to by tak ještě scházelo…