V záplavě různých textů, když člověk listuje počítačem, narazí někdy na věci, které ho překvapí. Upřímně, protože takový nechutný, s prominutím, nářez nečekal. Obzvlášť od někoho ne.


- Heleď, Liduš. Chromý si tady dělá srandu z chromého. Fuj tajbl.

-Jaké fuj? To je přece docela sympatická vlastnost, taková sebe zlehčující. Stejně jako třeba když si nějaký Tlustý udělá legraci ze svojí obezity, anebo třeba paní Krásná ze svého cyranovského nosu.

-Ale tohle na mysli nemám. Tady ovšem všechna sranda srandou být přestává.
Chromý, bloger Chromý si žlučovitě vzal na paškál chromého Zemana při hradním vyznamenávání. A nechutně se otřel o jeho vozíčkářství. Řekl bych, že je to velká sprosťárna, plivnutí na všechny, kdo pozvání na Hrad neodmítli.



Ale v jednom musím před chromým smeknout, i když se mi moc nechce.

-Co bys smekal, vždyť na hlavě nic nemáš?

-Ale to myslím jenom jako. Dal si s tím hledáním zlehčujících momentů obrovskou práci, strašnou piplačku. Musel si totiž na počítači přehrát záznam celého přenosu a bedlivě přitom číhat na nějaké, podle něj legrační okamžiky, a ty pak jako fotky, říká se tomu mrtvolky, naskenoval. Rozumíš?

-Rozumím. Jako v němé grotesce. Tam Chaplin uklouznul na slupce banánu, a tady Chromý vyčkával, jestli Zeman nespadne z vozíčku, když vehementně rukama mával na Bohdalku. A upadl?

-To víš, že ne.

-Tím ovšem Chromému skvělou mrtvolku zkazil.
A může se to vůbec, šlohnout mrtvolky televizi, nemusí na to být od Kavek svolení?

-Možná musí, možná nemusí. Chromý si s tím hlavu zřejmě nedělal, je to přece prkotina, nebo ne?

- Asi to vzal tak, že televize je nás všech, každého jednoho, a když si ji měsíčně platí, může z ní nadělat mrtvolek třeba plnou márnici. To s rádiem by tolik legrace nepořídil.