Pane Slámo, ne, že by mě vaše hlubokomyslné věty v blozích nedoháněly k zoufalství z toho, že vám nesahám ani po paty, pod bradu určitě.

Ale ani by mě nenapadlo svůj pocit méněcennosti snažit se zmírnit pomyšlením, že vy snad, mezi nás blábolisty, patříte také.

To určitě ne, bylo by to falešné pomyšlení a jen chabá berlička od jmenovitě potrefeného neumětela.

A i kdyby, čistě hypoteticky, byste blábolistou rovněž byl, právo na bláboly bych vám neupíral. Prostě bych tu snůšku nečetl, anebo i četl, ale nedával bych ostatním hlučně a povýšenecky najevo, jak ji „nemusím.“

Jistě znáte sice poněkud provařený, ale podstatu dokonale vystihující údajný výrok Voltaira:
„Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.“

Tedy i bláboly. Moje, i vaše. Blábol je ostatně relativní pojem.