„Kolegové,“ zahájil jednání městské rady starosta. „V poslední době se mi v počítači množí e-maily od aktivistů, a dokonce jsem dostal i několik klasických dopisů od občanů, že prý málo dáváme najevo sounáležitost s Ukrajinou.“

„To je nesmysl, starosto,“ ozval se radní Vojáček. Například já jsem zaměstnal ve firmě hned pět Ukrajinek, a protože nejsem žádný vydřiduch, jako někdo,“ a podíval se dlouze na radního Nováka,“ tak těm ženám dávám na hodinu celou stovku, a nejenom 96 korun, jaká je sazba při minimální mzdě. To je snad málo?“

„No,“ rozpačitě namítl kolega Pekař, a chtěl pokračovat, jenomže starosta ho přerušil:

„Tady Vojáček to myslel tak, že neděláme málo celkově. Přece jsme v kulturáku ubytovali tři rodiny a zadarmo jim dáváme stravu.“

„Jo, ode mě z firmy,“ dal se slyšet majitel restaurace, a hned se starosty zeptal. „A co jako píšou ti, ti..“

„Stěžovatelé,“ napověděl Vojáček.

„Jo, ti stěžovatelé, co od nás chtějí?“

„Několik z nich argumentuje krajským městem, „odpovídal starosta,“ a dokonce až Prahou, tam, že ulice odrušťují, ale že my stojíme stranou.“

„Praha, Praha, těm se to přejmenovává,“ rozčílil se učitel Příborský, „tam mají ulice s názvy snad celé ruské federace. Ale my už kam sáhnout nemáme! Tu poslední, co jsme měli, Kutuzovovu, jsme přejmenovali na Radeckého přece vloni, na protest kvůli výbuchům ve Vrběticích.

To bychom leda museli název nějaké ulice, který proruský -jak se říká -, není, změnit na název pro ukrajinský.

Třeba ulici Trhovou přejmenovat na..na Lvovskou.“

„To, to ne!“ protestoval Vojáček, „ moje hospoda v Trhové je vyhlášená, všude mám poutače s adresou,“ rozhlédl se po místnosti, kde někteří přikyvovali.

„To byl, Josefe, od učitele jenom příklad, že ano. Ulic u nás přece máme víc, můžeme to probrat podle seznamu,“ navrhl starosta.

„Já myslím, že nejlíp by se hodila nějaká ulička, s pár čísly, bez firem,“ navrhla poštmistrová Koudelková,“ měla bych pár typů, například..“

„Ulička?“ vmísil se mladý Vostřák, co je v radě za Zelené. „To by pak vypadalo, jako že chceme, nechceme, že to děláme jenom proto, abychom nevybočovali z trendu.“

„Máš pravdu,“ přitakal starosta. „Musí jít o nějaký důstojný prostor. Ovšem Havlovo náměstí přejmenovat na náměstí Zelenského nemůžeme…“ uvažoval starosta.

„Vidíte? To se nám teď vymstila dřívější horlivost, když jsme před dvaceti lety..,“ ozval se postarší radní za komunisty Frída, „název biografu Kyjev, který se tak jmenoval od padesátého roku, změnili na kino Oskar! Já byl tenkrát proti.“

„Ale většina z nás přece tehdy ještě v radě nebyla, my s tím nic společného nemáme,“ hájil se starosta.

„Mohli bychom ovšem název Kyjev vrátit kinu zpátky, co říkáte?“

„Počkej, ale to kino má přece moje firma bourat,“ namítal radní Pešout, „už v červnu má jít k zemi. Bude tam stát pobočka banky, to se nedá odložit.“

„No dobře, Franto, ale aktuálně ještě nebouráš, tak není problém, tam název Kyjev vrátit.“

„Vždyť už je dávno v tahu, to bychom ho museli vyrobit znova,“ nedal se Pešout.

„Ale nemusí to přece být kopie původního s neonem, to nikdo nechce, když se má biják stejně bourat,“ ustupoval starosta.

„A nestačila by větší plechová tabulka, tak metr a půl na metr a půl s napsaným názvem? Tu bych ve firmě pořídil za pár tisícovek,“ navrhl radní Charvát, šéf lakýrnické dílny.

„Výborně,“ kvitoval starosta iniciativu Charváta. „To bychom stihli vrátit kinu původní název už do konce týdne. A dáme to do novin, ať každý ví, že jdeme s dobou.“

„To ale musíme nejdřív změnu názvu kina schválit,“ upozornila poštmistrová.

„Jistě, Andulko, tak prosím tě zformuluj větu do usnesení, jednomyslného, že ano?“

Radní přikývli a učitel dodal: „Myslím, že usnesení by mělo mít taky trochu víc omáčky, zdůraznit, že návrat ke Kyjevu činíme při vědomí nezbytnosti ocenit hrdinství ukrajinského lidu a …“