Skupinka polských a českých senátorů, těch našich v čele s předsedou Vystrčilem, vykonala „na otočku“ bohužel už rituální návštěvu Kyjeva.

Stalo se to hned poté, co tamtéž, rovněž na skok, se rzhodli stavit někteří prezidenti, z nichž německý byl předem odmítnut za dřívější - na kyjevský vkus - příliš proruské postoje.

Může nás hřát, že už před měsícem byl mezi průkopnickou čtyřkou, co první jela do Kyjeva setkat se s prezidentem, a jisté bezpečnostní riziko tehdy ještě existovalo (co Rus udělá? Bude vlak bombardovat, vyhodí koleje či most?) byl premiér Fiala.

To ještě mělo svoji sílu. Ale časem, s přibývajícím počtem různých evropských politiků, co do Kyjeva přijížděli, přirozeně ochabovala.

Nemusíte být ani mimořádně disponovaným psychologem amatérem, abyste se nemohli trefit do mysli prezidenta Zelenského, když takové hosty po x té přijímá. Raději by viděl další a účinnější zbraně a bezletovou zónu. Ale protože přísun poměrně slušně funguje, musí návštěvy „přežít“ a děkovat.

Zkusme návštěvu českých senátorů zasadit do jiných historických kulis, avšak do stejně krvavého děje jako na Ukrajině. Slavný francouzský malíř Delacroix zobrazil utrpení obyvatel po přepadení soudobým agresorem. Dílo reagovalo na tureckou genocidu Řeků.

Jak by tenkrát podobná návštěva do bezpečného povzdálí od ohniska boje, na masakrované asi působila? Možná patřičně, možná naopak. A jak působí dnes?



Nechci nikomu sahat do svědomí, ale nenašla by si volných 24 hodin rovněž předsedkyně sněmovny?

A co další potenciální kandidáti na prezidenta? Nechali se předběhnout senátorem Fischerem. Takový náskok by měli rychle dohnat. Co když konflikt skončí dřív, než začne prezidentská kampaň?