Válka na Ukrajině pěkně zatočila s našimi energetickými jistotami. Důsledkem není jen překotná až manifestační snaha odpoutat se od ruského plynu a ropy, ale i politováníhodné přibrzdění tolik prospěšného Zeleného údělu.

Černé i hnědé uhlí, považované po staletí za zlato – v poslední desítku let pro změnu za metlu lidstva - se znovu hlásí o dočasné slovo.

Například na severní Moravě se zbývající šachty nezruší už v příštím roce, jak se plánovalo, ale až za další dva až tři. A možná, že ještě později. Těžba je totiž už zase i dobrý „kšeft.“

Nelze se divit, že na takový obrat přišla řeč i v Uhelném clubu na pravidelném setkání někdejších uhlobaronů, řečeno s jistou nadsázkou.

Bez nadsázky to však byli mužové, jejichž příjmení doly ve svých názvech kdysi nesly. Například Jeremenko či Žižka, jejichž nositelé však přítomni tentokrát nebyli. První má problémy s vízem, druhý prý exhibuje po biogafech.

„Páni kolegové, co říkáte tomu, co jsem vám přečetl,“ promluvil vážným tónem Petr Bezruč, „je zřejmé, že jsme se poněkud unáhlili s tím zavíráním šachet. Co myslíte, Klémo?“



Gottwald přikývl, ale hned měl po ruce argument: „Ale byli jsme přece ve složité situaci. Například u mě na šachtě chtěli havíři stále větší platy, a kde jsem na to měl vzít, když uhlí na odbyt nešlo?“

„ Přesně tak, nic si nevyčítejme,“ přitakal Zápotocký. „O mně je všeobecně známo, že jsem lidumil, táta všech horníků, ale dál už jsem těžbu táhnout nemohl. Vrazil jsem do dolu poslední peníze. Už ani tantiémy za „Vstanou noví bojovníci“ a „Rudou záři nad Kladnem“, nestačily!“

„Kdo mohl tušit, že situace bude najednou jiná,“ konstatoval Gottwald, „když rodná strana, která by viděla dál, ta prostě zoufale chyběla.“

„Nezkusíme comeback?“ navrhl Bezruč.

„Při dnešních úrocích?“ namítl Gottwald.

„Kdepak, bylo by to moc velké dobrodružství, a nejsme už nejmladší,“ uzavřel debatu Zápotocký a chtěl otevřít bud téma počasí nebo prezidentské volby, když se ozvalo:

„Zdař buh, kolegové “

Byl to největší český agrobaron. Kupodivu neměl velkostaskářský klobouček, ani rajtky a vysoké holínky, dokonce ani bičík na kobylky ne. Přišel v hornické uniformě. Jako vypůjčené od nějaké stylové ostravské dechovky.

„Co ten tady dělá?“ špitla si trojice mezi sebou.

„Můžu se k vám posadit, když teď budu také uhlobaron?
Na překvapené pohledy optimisticky reagoval:

„To víte, řepa ani řepka už mi nepokvete, když se teď sladí ze zdravotních důvodů cukerínem a smaží se na vodě - tak se dám na perspektivnější uhlí.

Brusel má totiž vypsat mimořádné dotace na fosilní paliva, takže jsem včera založil těžební firmu Stračí hnízdo, a ta o ně požádá a zřídíme důl. A pak už by nebyl problém, abych tam měl na vstupní bráně, stejně jako kdysi vy dva, soudruzi prezidenti, i já napsáno Důl prezident - a k tomu mé zachovalé dobré jméno.“



Dotace? „Šrotovalo“ trojici v hlavách. Že by se o ně rovněž pokusili? Když si troufá on s tou jeho hroznou pověstí, tak proč by ne oni, s čistými štíty?