„Pane doktore, jsem ze všeho už na hlavu, asi se picnu,“ řekl zoufale ministr vnitra, když uléhal na diagnostický divan dr. Freuda.

„A jak jste na tom se sexem?“ zeptal se doktor otázkou jakoby z jiného soudku, čímž ministra poněkud vyvedl z míry, takový dotaz opravdu nečekal.

„Jak? No, myslím, že dobře, normálně, “ odpověděl nejistě ministr.

„Jen aby, to mi tady říká kde kdo, a přitom skutečnost obvykle bývá jiná, a právě kvůli ní se vnitřně sužuje,“ namítal lékař a pak poněkud stišil hlas a nasadil důvěrný tón:

„Nechcete se mi svěřit, jak je to doopravdy? Našli bychom pak společné východisko, popřípadě bych si mohl popovídat i s vaší paní chotí, aby vás nestresovala přílišnými, ehm, nároky.“

„Ale já vím, kvůli čemu jsem na zbláznění. Kvůli zatýkačce na magistrátu v Praze, a vůbec kvůli všemu, co se u nás v partaji v poslední době děje.

Dál už to nemůžu vydržet, já se z toho zblázním, nebo skoncuju se životem. Pomozte mi, doktore!“

Tak v sexu to opravdu nebude, ujistil se doktor a začal ministra uklidňovat.

„Pane ministře, ke zbláznění ty vaše důvody rozhodně nejsou. Zdá se, že ony, přiznejme si, že jenom excesíčky, příliš přeceňujete.

S tím Polčákem, co chtěl osm miliónů od vesničanů, protože jim dohodil odškodné, které by dostali i bez něj, nebo s Farským, který zapomněl včas říct, že zmizí do Ameriky na stáž, místo aby vysedával ve sněmovně, jsou to vlastně prkotiny.“

„Myslíte?“ s nadějí v hlase se ozval ministr.

„Rozhodně. Pokud jsem četl, ti dva byli pouze místopředsedové vaší strany.“

„To ano,“ přitakal ministr.

„Tak vidíte, a ten Hlub, Hlub..,“ nemohl přijít náměstkovi primátora na jméno, protože mediálně nebyl příliš známy.

„Hlubuček, pane doktore,“ napověděl ministr.

„Tak ten prý byl jenom předseda pražské organizace, to je přece ještě míň než ti místopředsedové. Nebo ne?“

„Vlastně, jo,“ přitakal ministr po jisté pauze.

„A kvůli nim byste se měl zbláznit? Prosím vás! Ti vám za to nestojí.“

Doktor to řekl s dramatickým despektem, aby jako terapeut přiměl pacienta k poznání reality.

„Ale já..,“ rozpačitě reagoval ministr, avšak doktor hned argumentoval dál.

„Vezměte si třeba takového poslance Babiše. Ten, ten by důvod ke zbláznění opravdu měl. Jeho budou dokonce soudit, a je to přitom předseda strany, nikoli místopředseda nebo šéf krajské organizace.

A vidíte, ještě se nezbláznil.

Ale vás, pane ministře, nikdo přece k soudu nežene, ani nezatýká, jako toho chlápka z magistrátu.“

Řekl lékař a dlouze se na ministra podíval. Pak s jistou dávkou nostalgie zavzpomínal.

„Jo, já ještě pamatuju dobu, kdy v šedesátých letech i ministra vnitra zatýkali, a zatýkal ho sám prezident Novotný, protože nikdo jiný si netroufl. Nakonec Barák, to byl ten ministr, seděl, ale ani on se nezbláznil.

Tak hlavu vzhůru!

Zbláznit se nemusite, a s tou kulkou do hlavy bych ještě počkal, mohou přijít horší pohromy."

Protože pacienta tahle vzpomínka naopak trochu vystrašila, což lékař poznal z výrazu tváře a lehkých záškubů koutků úst, snažil se ho uklidnit.

„Vám se taková situace jako s Barákem ani stát nemůže, těžko by vás zatýkal prezident, a ještě přitom položením ruky na rameno jako Nvotný Barákovi - to by muselo být v Lanech, kam by si vás pod nějakou záminkou pozval..“, rozvíjel lékař teorii, jak ve specifických podmínkách zatýkat, přičemž ministr zauvažoval o tom, jestli ta úvodní otázka přece jenom nemířila na jádro pudla.