U Ruska se celá desetiletí projevoval tzv. stockholmský syndrom zamilovanosti ve vztahu k Německu, někdejšímu - obrazně řeno - trýzniteli, jehož armáda za války území Sovětského svazu krutě pustošila.

Kdysi na hlavu poražené Německo - s Berlínem rozstříleným Rudou armádou na padrť - se od devadesátých let zase lísalo k Rusku, až vznikla světem záviděná obapolná láska, vyfutrovaná hospodářskou závislostí.

Harmonický vztah vzal však na jaře za své.

Ačkoli Německo tolik, tolik nechtělo, bylo ostatními unijními zeměmi de facto donuceno, aby svého partnera hospodářsky bojkotovalo.

A protože slabý Scholz není silná Merkelová, kancléř dokonce dopustil, aby se německými zbraněmi střílelo do ruských vojáků. Znovu po osmdesáti letech. Jakoby neplatila kapitulace z roku 1945.

Prezident Putin tuto hořkou velezradu s bolestí absorboval.

To ovšem neznamená, že odvetou by slepě zavrhl německé duchovní i jiné elity, tak jako v Evropě zakazují Čajkovského, vyhazují z knihoven Příběh opravdového člověka, Čuka a Geka, Mladou gardu či Proměnu tkadleny v kosmonautku, o V. Těreškovové.

Takový nebude, trochu si však pohraje s plynem.

Právě v těchto těžkých dnech se prezident před spaním začetl bez předsudků do poezie J. W. Goetha.

V noci pak prezident hledal inspiraci pro svůj nadcházející projev na petrohradském fóru.

Měl neobyčejné štěstí, že jiný německy „klasik“ právě odpočíval a on se mohl nepozorovaně podívat na jeho rozepsaný text projevu o válce, kterou Německo nechtělo, ale nic jiného, než obranně zaútočit mu nezbývalo. “To je ono, „ zajásal v duchu prezident.

A když se ráno probudil, bylo jasné, co bude říkat. Klasici nezklamou, na rozdíl od nějakého Scholze.