Vymysleme si situaci, kdy premiér, už osmnáctým dnem de facto První muž Evropy z titulu půlročního předsednictví, zavolá české komisařce.

Dozvonit se mu podaří s přestávkami až napotřetí. Komisařka se právě osvěžovala ve vlnách moře a telefon samozřejmě nechala na dece na pláži.

„Paní komisařko,“ začal s naléhavostí v hlase, “cítím povinnost upozornit na jednu mimořádnou situaci, která by neměla ujít pozornosti Komise.“

„A copak to je, teď v létě? Vždyť sankce jsou v běhu, ropu a plyn sháníme, kde se dá?“

„No přece, ta strašná vedra. Až čtyřicítky, i víc. S tím bychom měli jako Unie něco společně udělat. Už nás předběhla utečenecká Británie, tam vláda kvůli vedrům zasedala o víkendu.

Takže i Komise by měla vydat nějakou směrnici, soubor opatření a k tomu ještě závazná doporučení, jak mají členské země při vedrech postupovat. Co má jezdit, jaká výroba se má zastavit. No, bylo by toho dost.“

Komisařka se podivila: „Ale přece vy jste teď v takové pozici, že byste měl svolat k té věci, tedy k těm vedrům, nejdřív příslušné odborné summity. Ministrů životního prostředí, průmyslu i vnitra. Pak samozřejmě summit všech evropských lídrů, a teprve potom dojde na nás, na Komisi. Už jste nějaký summit svolal?“

„Ano, summit ministrů životního prostředí bude první srpnový týden v Brně. Průmysl na konci srpna v Ostravě a vnitro nejpozději po půlce září v Plzni. A počátkem října se sejdou předsedové vlád či prezidenti. To už u vás, v Bruselu,“

Pak dodal: „To víte, dovolené.“

„Fajn,“ pochválila komisařka premiéra, „takže Komise se tím může zabývat někdy v listopadu nebo v prosinci.

To by ovšem bylo skvělé, co říkáte? Protože bychom ta vedra vyřešili ještě letos, s koncem českého předsednictví. A já bych se postarala o to, aby opatření neformálně nesla vaše příjmení. Platit by mohla expresně už od roku 24.“

„Tak, tak to jsem rád,“ hledal premiér ta správná slova k vyjádření radosti, přičemž z telefonu se ozvalo věcné:

“Ale je nás komisařů 27, takže nelze vyloučit posun platnosti ještě o rok či o dva.

Tak já jdu zase do vody, když jsou ta vedra, ochladit se, a dělám to prozatím nadivoko, bez směrnice…“ Vypadalo to, jakoby se snad zasmála a brala vyslechnutou iniciativu na příliš lehkou váhu.

Premiér zalitoval, že při likvidaci „Babišova dědictví“ si ve Strakovce nenechal jeho pracovní stůl. Měl zakryté čelo. Sedícímu nebylo vidět na nohy, takže v těch vedrech by mohl mít chodidla (podle "babské" směrnice) namočená v lavoru s vodou a nikdo by nic netušil.

(Nic takového se ale nestalo. Bohužel. Sedmadvacet vlád zemí, kde v jedněch není vedro téměř nikdy a v druhých skoro pořád vedro je, budou dál muset spoléhat samy na sebe. Tak k čemu jim Unie je?)