Jako student jsem některé zkoušky nezodpovědně odkládal na pozdější termíny, a některé zápočty až na poslední chvíli. Škola byla tolerantní.

I k vyučujícím. Občas měli problém s docházkou, a tak se přednáška buď zrušila, anebo zaskočil asistent.

Byla to totiž umělecká škola, kde přednášeli režiséři, dramaturgové či producenti. Mnozí se přitom ještě snažili aktivně „točit", jako Otakar Vávra, Václav Krška, Jan Kučera, Bohumil Šmída, A. F. Šulc či televizní publicista Vl. Vávra (seriál o smrti Jana Masaryka), což nějaký čas zabralo, a někdy se výrobní termíny překryly s termíny oněch pánů profesorů či docenktů, kdy měli ve škole předávat zkušenosti mladým. Studenti kvůli tomu nezoufali.

Byla to báječná léta. Šokem v srpnu 68 se začala hroutit. Jejich konec jakoby ohlásil v noci na jedenadvacátého srpna patolog Mallard z Námořní vyšetřovací služby respektive jeho seriálový dabér Vladimír Fišer.

V onu osudovou noc jako hlasatel rozhlasu četl sebevědomou výzvu státních představitelů začínající slovy: „Všemu lidu Československé socialistické republiky …“, v níž tehdy zazněl odsudek, že jde o popření základních norem mezinárodního práva. O bratrské pomoci ještě nebyla řeč.

Avšak už ráno moskevská PRAVDA napsala: „Straničtí a státní činitelé Československé socialistické republiky požádali Sovětský svaz a další spojenecké státy, aby poskytly neodkladně bratrskému československému lidu pomoc včetně pomoci ozbrojenými silami.

Po zdrcujícím zklamání byla na pořadu normalizace, ne ještě ona dusivá z pozdějších měsíců a let, ale začínala škola a před zápisem do dalšího ročníku si studenti museli honem vyřídit „resty.“

Měl jsem jich několik. Chyběl mi zápočet od Františka Daniela, dramaturga a scenáristy – autora například komedie „Kam čert nemůže“ ,anebo vedoucího dramaturga filmu „Tam na konečné“.

Jenomže pan Daniel nebyl aktuálně k mání. Že by emigroval? Ne, to až o rok později odešel do Ameriky, kde dál velmi úspěšně působil. Zápočet jsem na poslední chvíli od něho nakonec získal. Kdyby ne, až zas tolik by se nestalo. Na Danielův kurs dramaturgie jsem docházel z jiné katedry nepovinně.

Podobné to bylo i se zápočtem z literatury od docenta Kundery. Štěstí mi přálo, a tak jsem jej "uhnal" v budově Svazu spisovatelů. Ještě chvíli jsem ho pak vídal jako kolemjdoucí za sklem kavárny Slavie, kde sedával před přednáškou nebo po ní, ale pak už pro nás jako učitel nebyl. Později nebyl ani pro české čtenáře.

Nepříjemnost jsem měl i s ruštinou. Vykašlal jsem se na zkoušku – kdepak, žádný protest to nebyl, v řádném zkouškovém termínu na jaře Rusové ještě okupanty nebyli – avšak tehdy v září 68 se mi na ní opravdu nechtělo.

Podstatné bylo, že paní vyučující, s ruským jménem i s příjmením a s předky - kdo ví - možná bolševickými, anebo třeba bělogvardějskými, jež ovšem až moc dávala najevo příchylnost k SSSR, se po srpnu ve škole už neobjevila.

Poněkud absurdní pak bylo, že jsme ji slyšeli hlásit ze Svobodné Evropy.

Zkoušku jsem však udělal raz dva. Mladý asistent, zřejmě vyděšený z toho, že má učit jazyk okupantů, se mi bez okolků do indexu podepsal.

A to je všechno z posrpnových vzpomínek dávného nevzorného studenta na báječná, byť krátká léta. S nevědomou retuší, kterou přináší čas.