„Jste Mr. Werich?“ zeptal se muž v kabátu s kloboukem do čela, když mu otevřel emigrant středních let.
„Ano, pane. A co, co si přejete?

Jste od cizinecké policie? Doklady mám v pořádku. Nebo snad jste obchodní zástupce a nabízíte nějaké zboží?“

„FBI,“ pronesl muž suše. „Půjdete se mnou. Vašeho společníka, toho Vosko..Vosk..“

„Voskovce? Taky něco měl provést?“

„Ano, toho už máme také.“

Vyslýchali oba najednou.
Začalo to tím, že vyšetřovatel měl na stole gramofon na kliku.

„Budeme si pouštět desky?“ zavtipkoval jeden, a druhý omluvně reagoval:

„Promiňte, pane, kolega se vyjádřil nepřesně, budeme si pouštět zřejmě jenom jednu desku, protože další nevidím. A co, prosím, na ní je?“

„To hned uslyšíte, pánové,“ řekl detektiv a přiložil jehlu přenosky na točící se desku.

K překvapení V+W se z ní ozvaly právě jejich hlasy, kdy pro rozhlas nahráli a vysílali posměšný skeč, který reagoval na úspěšný atentát na říšského protektora.

„Tak, co nám na to řeknete?“ zeptal se detektiv.

„No, sami se chválit přece nebudeme, že ano, ale dobré to bylo, viďte. A včas.“

„Pánové, a teď už vážně. Opravdu nejde o humornou situaci, jestliže schvalujete násilný čin a ještě si z něj děláte legraci.

„Ježišmarja, cožpak jsme v protektorátu?“ ujelo - tedy ujelo by možná z úst jednomu z komiků, kdyby historka byla pravdivá.

Pravda je pouze to, že skeč tohoto rázu v Americe opravdu natočili. A nikoho tenkrát ani nenapadlo, že by za to měli být postiženi, obzvlášť v zemi, která si na svobodě slova tak zakládala.

Teď, po tolika letech od atentátu na Heydricha, se v situaci podobné té smyšlené, nachází – sice nikoli špičková komička, ale špičková vládní politička – ministryně obrany.

Napsala totiž pár řádků, ve kterých, namísto právními puristy a učiteli etiky očekávaného odsudku teroristického aktu na dceru putinovského ideologa, v podstatě onen atentát, výbuch auta, přivítala.

Státní zástupci by ministryni měli za to odstíhat, míní jeden z právníků.
Uvidíme.

Když se tak stane, a budeme svědky hlasování ve sněmovně, zda ministryni vydat či nevydat, protože jako poslankyně má imunitu, pak za všechno bude moct zbytečná ukvapenost političky.

Kdyby na síť nic nepsala a vydržela s pevným názorem do tohoto čtvrtka, kdy bude sněmovna jednat, a tam z tribuny atentát „schválila“, bylo by všechno v pořádku. Na půdě sněmovny může říkat, co chce.

A kdyby čekání tak dlouho vydržet nemohla, jistě by ji správce budovy na skutečnou půdu sněmovny pustil, a tam by se mohla bez následků vypovídat.