Představme si neskutečnost, že patnáct let po říjnovém převratu, jímž je míněn vznik republiky v osmnáctém roce, by se odehrál následující dialog mezi presidentem Masarykem a jeho věrným souputníkem Benešem.

Byla by to reakce na nové opatření iniciované ministrem sociální péče L. Czechem, které vyhovělo četným hlasům levice po důslednějším „odrakouštění“ ve smyslu omezení výše státních pensí bývalým aktivním účastníkům politického života ve Vídni.



Masaryk: Řeknu ti, Edáčku, jsem docela rád, že presidentuji.

Beneš: Ale to i já, a vůbec my všichni, celé Československo je šťastno, že jsi na Hradě.

Masaryk: Víš, říkám to proto, že presidentským platem 41 tisíc, který mi ovšem nepřejícníci vyčítají, neboť je to 82 krát více než měsíční plat průměrný, si aspoň přilepšuji k pensi, která je v porovnání s presidentských platem směšná.

Avšak po onom Czechově opožděném nápadu trestat - teď, v roce 1933 - české poslance bývalého Říšského sněmu, ale i hejtmany a zastupitele zkrácením pense o 3 koruny měsíčně za každý rok ve Vídni nebo ve funkcki, mi ubude 27 korun měsíc co měsíc! Neboť jsem byl poslancem dohromady devět let.

Pravda, bral jsem tehdy poslanecký plat od říšské kasy, ale byl nicotný. Na slušné živobytí s kavárnou, divadlem či na výlety do Švýcar však nestačil.

To Kramář, to byl advokát, ten si přivydělával na rozvodech bohatých paniček, ale co já, profesor, s tou svojí filosofii?

A pokud mi někdo vyčítá, že delší čas, i jako poslanec, jsem pokládal monarchii za přirozený a nejlepší rámec existence českého národa a byl jsem státotvorný, pak zavírá oči nad tím, že jsem dospěl k názoru, že Rakousko-Uhersko je..

Beneš: ..nereformovatelné, to víme. Ale řada tvých kolegů poslanců zůstala Vídni věrna až do převratu, a, ehm, prozřeli až po něm.

Masaryk: Ale proč jsem teď spadl do jednoho pytle s nimi?

Myslím, že bych ten zákon měl vetovat- i z důvodů humanitních. Neboť ne každý bývalý poslanec přesluhuje nebo má ještě druhé zaměstnání, aby se zkrácenou pensí vyžil celkem slušně, jako já.