Béda a Liduš se nemohli shodnout na tom, co si v sobotu večer pustí v televizi. Mají sice dva přístroje, ale jenom ten v pokoji má velký obraz, v kuchyni je bedna prťavá.

Šlo o to, zda budou v pokoji sledovat detektivku, jak chtěl Béda, anebo Slavíka, jak si přála Liduš. Po krátké výměně prudce artikulovaných stanovisek, „že někdy snad může být také po mém!!“ což svorně říkal on i ona, došli k rozumnému kompromisu duálního sledování.

Spočívalo v tom, že zhruba po pěti minutách pokaždé přepnuli ze Slavíka na detektivku, po pěti minutách se zase vrátili a za dalších pět znovu přepnuli na detektivku atd.

S využitím přepínání v době reklamních bloků počítat nemohli, neboť obvykle chodí na většině kanálů ve stejné době.

Docela to fungovalo. Ve Slavíkovi ale pořád někdo spíš mluvil, než zpíval – kuchaři, herci a podobní, v detektivce se vyšetřoval mord chtivého podnikatele, na něhož měl kdekdo z jeho okolí pifku.

Slavík, na rozdíl od svižné krimi, se vlekl.

Zatímco detektivka, soudě podle přehledu programu, už brzy skončí, slavičí soutěž by měla trvat ještě déle než hodinu, skoro dvě stě minut celkem! Což ovšem znamenalo, že po skončení detektivky by mohlo dojít na původní Liduščino přání, a bude-li chtít, může se bez přeskakování někam jinam, na Slavíka ještě dobrou hodinu dodívat.

Pokud by si ovšem Béda neusmyslil další přepínání třeba na sport, který Liduš nesnášela.

„Ježišmarja, ono už to skončilo!“ vykřikl Béda zoufale, když přepnul ze Slavíka, kde se moderátoři zase rádoby vtipně špičkovali, a uviděl závěrečné titulky filmu.

„Teďka nevím, jestli je vrahem Džou, Arčibald nebo ten kámoš ze studií Henry?!"

„No co,“ ozvala se Liduš, “ale zato vidíme, jak hromadně zabíjejí slavíka. Koukat se dál, až ho před půlnocí v přenosu dorazí, to já už tedy nemusím.“

Nemusel ani Béda. A nebyl zřejmě sám – u nich v baráku, na sídlišti, ve městech..