„A tohle je faktura za lino ve vašem bungalovu - a máte tu taky účet za rozvod,“ upřesňoval prezidentův tajemník, když hlavě státu podával lejstra a ukazoval, kam se má podepsat.


Prezident zbystřil: „Cože, za rozvod? Copak se rozvádím?“

„No to mi dala paní Ivanka, když už prý dnes máte podepisovací den, abyste to sfouknul, ehm, vzal jedním vrzem, ehm, najednou.“

„Že by chtěla jít ode mě a nic neřekla?“ Vzal prezident zdrceně papír, ale vzápětí se pousmál.

„Kdepak, nechce ode mě, tohle je faktura za rozvod elektriky v tom novém baráčku.“

„Pak tady máte k podpisu novelu služebního zákona,“ předkládal tajemník další papír.

„Tak tenhle paskvil nepodepíšu. Nikdy! Budu ho vetovat, jak už jsem několikrát řekl. Protože umožňuje ministrům, aby si k sobě najmenovali počet politických náměstků bez omezení!

Každému partajnímu přítelíčkovi tak mohou z vděčnosti přidělit trafiku, kdo to kdy viděl? Potom takových darmožroutů může mít ministr u sebe třeba patnáct!

Mám snad JÁ patnáct zástupců? Kde bych je vzal. Nemám ani jediného viceprezidenta, jako třeba Biden, i když je to ženská.

Mám jenom Kancelář, a taky pouze jednu, přestože jsem občas i tady v Lánech.

V mé kanceláři jsou pouhopouhé tři sekce – vnitřní, sekce vedoucího kanceláře a sekce administrativní. A v nich je dohromady deset oddělení..“

„Třináct, pane prezidente,“ opravil jej tajemník.

„No tak třináct, na dvou na třech odděleních při té minimalizaci přece nesejde,“ nevrle konstatoval Miloš Zeman, „ale odborů v nich je zaručeně pouze osm, tím jsem si jistý.“

„Jistě, pane prezidente. Ovšem ještě máte Vojenskou kancelář, a ta se dělí na dva úseky,“ horlivě připomněl tajemník.

„Ale tu do toho nepletu, ta je pro válku. Počítám jenom onu skromnou mírovou stovku zaměstnanců a nějaké ty desítky poradců, co mám k ruce.

Ani finančně to pro ně, tedy pro vás, není, kdo ví co, průměrný plat dělá pod šedesát tisíc.

Ano, já důsledně dbám, aby se veřejné finance nerozhazovaly, jak by tomu bylo u toho nekonečného počtu náměstků, který tenhle zákon povoluje.
-Kde mám pero?

Ne, to s červeným inkoustem!

Tak, a píšu: V e t o.

Jestliže já dokážu, aby moje kancelářička se stovkou pracantů vyšla s nějakými šesti sty milióny ročně, tak páni ministři si ony nemakačenky na pozicích náměstků budou muset odpustit.

Tedy nebudou muset odpustit, protože veto ve sněmovně s přehledem přehlasují a ještě řeknou, že jde o vrtoch zlovolného starce.

A přitom já po ministrech nechci nic jiného, než aby neživili darmojedy! Že to možné je, dokládá můj úřad."