Po čtyřiadvaceti hodinách od opakovaného příslibu předsedovi koaliční strany, že brzy navrhne prezidentovi, aby na uvolněný post ministra jmenoval politika, kterého předseda doporučuje, premiér překvapivě od dohody „cukl“.


Prý se musí ještě počkat. Kandidát, dokonce (neplacený) místopředseda oné strany, se totiž před krátkým časem dostal tzv. do hledáčku policie. Ta na úřadě, kde zastával významný post, začala odkrývat rozsáhlé machinace. Kandidáta však neobvinila, pouze se zajímala o to, zda o situaci měl ponětí.

Samozřejmě neměl. A když neměl, pak předseda strany na jeho ministerské nominaci trval a premiér proti nebyl.

Teď však premiér váhal. Nechtěl dopustit případnou blamáž, kdyby se později ukázalo dosud nepředstavitelné, že ministr měl o kriminálním jednání kolegů z úřadu nejenom ponětí.

„Nejlepší řešení pro nás dva by bylo,“ řekl premiér ustaraně předsedovi partaje, “kdyby se otrávil.“

Předseda zalapal po dechu, a zmohl se na nevěřícné: “Cože?“

„No ano, bylo by to nejelegantnější. Hned potom bychom se dohodli na někom bezrizikovém.

Měl byste se postarat, vždyť víte, jak se to dělá.“

„Jistě, jistě pane premiére,“ odpověděl předseda s vědomím, jaký vnitřní zápas jej teď čeká, aby premiérovo řešení vykonal.

Ale uvědomil si, že větším než smrtelným hříchem by byl hřích neústupností rozbít koalici a zpronevěřit se tím svaté zásadě být jako partaj v jakékoli vládě v jakémkoli režimu.

Akt otrávení proto provede sám, přestože by tím mohl pověřit některého poslaneckého místopředsedu, ale ten by se třeba cukal a ortodoxně se oháněl šestým přikázáním a státotvornou operaci by odmítl vykonat.

Předseda musel předseda promyslet způsob provedení. Neměl bohužel k dispozici rafinované prostředky, jaké měli například v Británii ruští agenti, a přestože podle prezidenta se u nás kdysi novičok vyráběl, na příslušných trzích už k mání není.

Palná zbraň, stejně jako tzv. „ruční práce“ - rdoušení či bodání - připadala předsedovi přece jenom moc přes humanitní čáru.

Zvolil „klasiku“, jed. Teď šlo o to, kam ho nasypat, či co jím napustit. Dát při schůzi špetku prášku místopředsedovi do kávy, nebo mu v nestřeženém okamžiku "přisladit" zákusek z kantýny? V ďábelské hře byla i otrávená dopisní obálka s fingovanou žádostí o foto s podpisem.

„Tak co, jak to vypadá, už je otrávený a vy jste mi vytipoval někoho jiného?“ ptal se premiér předsedy po několika dnech od „zadávací“ schůzky.

„Ještě, ještě ne, ale brzy už…“, předseda hledal správná slova, které by opsala blížící se krutou realitu,“ ..už bude po..po problému.“

„Tak to se těším, a prezident také,“ odpověděl premiér, což předseda vzal jako konečné posvěcení, respektive schválení neodkladného aktu.

Za dva dny ve Strakovce předseda odhodlaně, ale tiše, oznamoval:

„Dneska, až na závěr předsednictva jako vždycky poskytnu členům oplatku jako symbolické přijímání, tak jedna z nich bude…bude… otrávená. A dám ji místopředsedovi.“

„Co prosím?“ vyhrkl nevěřícně předseda. „Vy ho chcete otrávit doopravdy?“

„Jistě, sám jste mi to přece doporučil..“ cítil se předseda zrazeně.

„Ale já měl na mysli, abyste ho otrávil jenom verbálně, aby nakonec sám řekl, že kandidovat nebude, vy jste mě vzal doslova.

Tak tu, ehm, akci s hostií okamžitě stopněte.“

Což předseda s úlevou slíbil. Teď zapřemýšlel, jak podrýt místopředsedovo sebevědomí, aby sám oznámil, že o ministerstvo už nemá zájem.

Loni se něco podobného dělo v jedné koaliční partaji, kdy po tahanicích a podezřívání z „dlouhých prstů“ se kandidát možnosti být ministrem vzdal.
Krátce poté však zemřel.

Opravdu pěkné vyhlídky… Nebýt téměř všechno nekřesťanská smyšlenka nejhrubšího zrna.