Zdislav Dobroděj byl zástupcem lidu zvoleným do Sněmovny za konstruktivní partaj. Nebýt od přirozenosti skromný, mohl by se chlubit i hezkou téměř pětistovkou preferenčních hlasů.


Své povinnosti vykonával příkladně. A činil by tak jistě i za okolností, kdyby jeho stotisícový plat byl třeba jen krutě poloviční, anebo zmražený na snesitelnější "devadesátce" – vnímal totiž své působení jako oddanou službu vlasti, jako poslání.

Byl překvapen, když ani ne po půl roce od zvolení přišel za ním do kanceláře jako registrovaný host jistý politik neparlamentní strany s prosbou, aby se mu jako první z nutných dvaceti poslanců celkem podepsal na petici, že jej doporučuje ke kandidatuře do prezidentských voleb.

Nečekal, že o podpis bude žádán právě on. Protože větší špatnosti o uchazeči na sítích nekolovaly, svolil, a podepsal se.

Mám to za sebou, ani to nebolelo, vnitřně zažertoval při vědomí, že vícekrát už by se podepsat neměl. Jak kdysi rozhodl ústavní soud poté, co zjistil, že praxe je opačná, že poslanci a senátoři se podepíší kde komu, a ani jmennou evidenci si nevedou. Taková nepěknost, pomyslel si.

Měl však široké srdce. A tak během pár týdnů nedokázal odepřít podpis i dalším žadatelům.

Pokaždé, když se podepsal, zahltil jej pocit studu přestupníka a zaklínal se, že tentokrát to bylo už opravdu naposled.

Ránu mu dalo zjištění, že v kavárně se o něm šušká, „že podepisuje.“

Vnímal to stejně úkorně, jako by o něm po Praze veřejně říkali, že to je ten poslanec, co bere. Přitom ho ani nenapadlo, aby si snad o něco uchazečovi řekl, podpisování nevnímal jako - jemu odpudivý - barterový obchod.

Pravda však je, že nepohrdl, jen aby neurazil, nějakým drobným předmětem, jež byl součástí volební kampaně uchazeče.

Malostranské dny běžely dál svým obvyklým tempem, kdy pan poslanec mačkal tlačítko souhlasu hlasovacího aparátu ve věcech pro dobro lidu, a věci neprospěšné zamítal tlačítkem „proti.“

Situaci však zjitřilo ministerstvo, kdy při kontrole přihlášek uchazečů o Hrad zjistilo, že někteří senátoři a poslanci podepsali petice hned několika z nich.

Na poslance Dobroděje „uhodil“ sám náměstek ministra, neboť poslanec je chráněn imunitou a požívá i neformální autority, takže s úředníčkem by se ani bavit nemusel.

„Pane poslanče, zjistili jsme, že jste se podepsal třinácti uchazečům z celkových jedenatřiceti,“ začal s vážným výrazem náměstek hovor s poslancem Dobrodějem v neformálním prostředí závodní jídelny Sněmovny.

Pak tón změnil: „Ale z toho se nestřílí, ostatně máte imunitu, ani odvést bych si vás nemohl, cha, cha, cha.“

Poslanec polkl, hrdlo měl vyschlé.

„Musíme to nějak napravit, že?“

„Ano, jistě, pane náměstku.“

„Víte co, já teď odejdu a poprosím vás, abyste mi do zítřejší půl deváté ráno namailoval, který z podpisů, podotýkám, že může být jenom jeden, určíte jako platný.

Pak to oznámíme kandidátům s těmi dalšími vašimi dvanácti podpisy a budou muset pěkně rychle najít někoho jiného, kdo se jim podepíše.“

Ráno však náměstek žádnou zprávu nedostal.

Chudáka poslance Dobroděje našli dopoledne ve služebním bytě na gauči, v kuchyňce měl puštěný plyn. Vedle gauče ležel netknutý seznam třinácti uchazečů, jimž se podepsal. K vyškrtání dvanácti jmen se neodhodlal, neměl to svědomí.

Pán Bůh byl však milosrdný.

Od deseti večer do deseti ráno začala platit pravidelná výluka distribuce plynu vzhledem k polo-válečnému stavu, a tak pan poslanec nakonec osudovému rozhodování neunikl.

Aby byl spravedlivý, zrušil všechny své podpisy.

Krátce poté se prý pomátl a stal se pak pověstnou malostranskou figurkou, která oslovovala kolemjdoucí s nabídkou „Nechcete, abych se vám podepsal?“

Reklamní trička, lízátka, balónky, barevné životopisy a hory plakátů s tvářemi „třináctky“ odnesl z bytečku na Malé Straně čas.