Už je tu zase ten kolovrátek, co pořád mele jedno a totéž: „Tohle by se v žádné normální zemi stát nemohlo!“

Pokaždé jde o jedno jediné, o p o l i t i c k o u zodpovědnost za různé, opišme to eufemismem, nešvary.

Ty by se stávat neměly, ale když už k nim dojde, měl by se politik, v jehož rezortu se staly, postavit k nepříjemnostem čelem.

To se u nás ovšem moc nenosí. Proto dobrovolné odchody z funkcí kvůli „pouhé“ ostudě, ať menší či kalibru těžšího, jako jsou zločinná spolčení v městských podnicích či na radnicích anebo vyšetřování unijními orgány kvůli podezření z dotačního podvodu, se prostě nekonají.

Proč?

Zjevně proto, že s příchodem do výkonné funkce na vyšší úrovni se u politiků velmi záhy projevují dermatologické změny závažné povahy. Pokožka zastupitelů, poslanců, členů vlády i samotné hlavy státu nabobtná natolik, až mají hroší, málo citlivou kůži.

Náhle nabytá (in)dispozice, de facto nemoc z povolání- hippocentaurum cutem - , jim brání přijímat a vyhodnocovat signály, že něco je špatně a oni by se měli podle toho zachovat.

Jinak, než touto nemocí dokonce už v terminálním stavu, si nelze vysvětlit vlažňoučkou, a svým způsobem i jemně arogantní reakci ministra Rakušana na ostudu „značného rozsahu“, jakou je drtivá kritika Nejvyššího správního soudu na praxi ministerstva při kontrole podpisů pod petice prezidentských uchazečů.

V jiné zemi…ale dost toho kolovrátku o demisi. U nás se prostě na to nehraje. Je to kultura nám cizí, a tou si nenecháme zaplevelit naše politické pařeniště.

Zdá se však, že ministr vnitra pokušení sebe zpytu podlehl, lehce se zarděl a pokusil se o to, co mu doporučoval i „veřejný prostor“ na sítích i v hospodách, že by se po tolika ostudách měl plazit kanálama.

Ono se to hezky doporučuje. Z Kolína je to ovšem na Letnou pěkná a nevoňavá štreka.