Zvonek od domovních dveří jedné z průhonických vilek zadrnčel.


„Jdi otevřít, dělám těsto na halušky, tatínek si je moc přál, víš přece, jak miluje východňárskou kuchyni,“ poslala blondýna v zástěře dospívajícího syna, který se patřičně zaksichtil, ke dveřím.

Za chvilku se kluk vrátil a zmateně oznamoval: „On, on už je tady.“

„A kdo?“

„No, generál! Má sice tmavé brýle, ale je to on," vypadlo z kluka.

„Ten?“ udiveně reagovala matka.

„Jo, Petr, tedy vlastně Pavel..“

„Petr Pavel?“ polkla překvapeně. „Co ten tady chce?“

„Mluvit s tátou, prej.“

„No dobře, tak ho zaveď rovnou nahoru k tatínkovi“, přikázala, a v hlavě se jí rodily různé spekulace, co Andymu generál asi chce?

Že by ho přišel vydírat něčím z minulosti, a vyhrožovat, že pokud neodstoupí, bude to všude v novinách?

Když syn zavedl generála k otci, ten zprvu jeho příchod ani nezaregistroval. Se sluchátky na uších vyklepával na přístroji něco morseovkou.


„Jéžiž, vysílačky..“ rozzářily se generálovi oči. Spráskl ruce a hnal se ke stolu.

Teď už ho pan Andrej vnímal. Rovněž překvapeně, stejně jako choť Monika předtím, zamžikal a sundal si sluchátka.

Potom pronesl:“Sory, jako, byl jsem právě na spojení s kolegou z Islandu. Jsem totiž vášnivý radioamatér..“

O tom svědčila plná stěna QSL karet, které mu poslali podobní nadšenci z celého světa.

„Můžu se podívat?“ požádal generál a s nelíčeným zájmem si prohlížel vysílačku.

“Tak tenhle typ opravdu neznám“, připustil. „To bude něco nového, my jsme totiž na, ehm, diplomatické akademii probírali tehdejší sovětské a enderácké vysílačky, u nich kopčili ty zápaďácké - ale to už hezkých pár let.

A taky nás učili, jak je v terénu opravit, a cvičili jsme se, jak se s nimi nenápadně pohybovat. Můžu si zaťukat?“

Po chvilce jakoby vysílání, kdy generál prožíval až dětinskou radost, zvážněl a k netrpělivému hostiteli sdělil:

„Přišel jsem vás, pane kolego, požádat, abyste v neděli šel do kostela.“

„Ale to já půjdu i bez vaší žádosti. K Jezulátku,“ odvětil suverénně.

„Tam ne. Ke svatému Vítu. Jinak bude obrovský náboženský skandál. Arcibiskup totiž rozhodl, že pokud já budu chtít navštívit mši ke třicátému výročí republiky, tak ji zruší, a chrám zamkne. Abych si tam prý nedělal kampaň. Volal kvůli tomu i do Vatikánu, a tam mu řekli, že existují dvě možnosti řešení.

Buď mě arcibiskup přemluví, abych tam nechodil, což samozřejmě odmítám – dovedete si představit o jakou publicitu bych přišel – anebo kdybyste vy šel taky. Pak prý by to podle svaté stolice bylo vyvážené a mše by se konat mohla.

Tak co, půjdete?“

Babiš se pokřižoval, chviličku přemýšlel, a pak vznesl rezolutní podmínku. „Ale sedět vedle sebe nebudeme.“

„Ne, to samozřejmě ani náhodou,“ vlídně reagoval generál a potom se zeptal: „Můžu si od vás zatelegrafovat? Do štábu.“

BABIS JE VYRIZENÝ, OZNAMTE ARCIBISK.

„Nechcete s sebou Jezulátko“? Hostitel sáhl do krabice od banánů plné skleněných figurek a jednu generálovi při odchodu bezelstně podal.

Přičemž si ovšem odpustil běžný dodatek, že je to „pro štěstí“.