„Na volební frontě klid“ - tak by se dala jen trochu pozměněným názvem slavného románu popsat dnešní situace. Jestliže poslední měsíc jsme tu měli „Volby a mír“, teď už by se mohlo úlevně říct: „Volení skončilo, zapomeňme“.

Jenomže ona až téměř občanská volební válka zjevně neskončila a ke smíření je daleko.

Vítězství Klidu a řádu nad Zlem, jak hodnotově a s radostí posuzují výsledek voleb jedni, a je jich skoro šedesát procent, vidí zbývajících čtyřicet pct. jako drtivou porážku svého jediného - i když to reálně vůbec tak být nemusí - zastánce na politické scéně.

Stokrát jim může vítěz blahosklonně slibovat, že je i jejich člověkem, ale dokud to nedá najevo třeba kritikou vlády, tak mu neuvěří - a dočkat se toho nemusí.

Kdyby ovšem ten poražený naopak zvítězil, bylo by to pro atmosféru ve společnosti zřejmě ještě horší. Jestliže většina médií byla při kampani nepokrytě nakloněna jeho soupeři a prezidentka sousední země už tři hodiny po zavření volebních místností mu přiletěla gratulovat a premiér nevládnímu občanskému generálovi osobně blahopřál, expremiérovi by výhru média pořádně osladila a kdo ví, zda by se hlasitě neozvala i demokratická ulice a nevzplál by proti prezidentský odboj.

Potom „přiznání“, že někdo volil právě jeho, by dotyčného puncovalo na vlastizrádce, a to kdekoli ve společnosti, jejíž členové by patřili mezi oněch XY procent, která k vítězství nestačila.

Ale k takovému amerikánskému vyhrocení bohudík nedošlo a proto pomalu nastává čas k osobnímu nepovinnému doznávání, koho kdo volil.

(Ačkoli by nebylo od věci, aby součástí personálních dotazníků byla i otázka: KOHO JSTE VOLIL/ A V DRUHÉM KOLE. Nebyla by to žádná anomálie, neboť ještě dlouho po Vítězství pracujícího lidu se dotazníky tázaly na činnost před únorem a po únoru 1948, a za normalizace klíčovou otázkou bylo, zda schvalujete bratrskou pomoc v srpnu 1968. Tak, proč by tam teď nemělo být, zda jste volili pořádek nebo Zlo? Stejně se to nedá zkontrolovat, ale pro příště by volební lístky mohly být očíslované – samozřejmě pouze pro vědecké zkoumání projevů sociálních skupin.)

Se všeobecným doznáváním by se ovšem mělo začít citlivě, nikoli veřejně na schůzích pracovních kolektivů obdobně jako při jmenovitém hlasování nahlas ve sněmovně, ale doma, v rodině.

Vždyť nebylo výjimkou, naopak častý jevem, že manželé nevolili stejně, a otevřeně o tom před volbou mezi sebou mluvili, přesněji: hádali se „do krve“ o svého generála či předsedu, a to bez špetky tolerance k postojům partnera.



- Bédo, tak co, řekneme si to?

-Ale slib mi, že nebudeš zuřit, až ti povím, koho jsem volil.

- To víš, že ne, stejně už je po všem. Ale řekneme ta jména najednou, aby jeden od druhého neopisoval, jo?

-Tak dobře, volil jsem..(mimo „záznam“, jen tak v hlavě: řeknu toho druhýho, aby mi zase nenadávala)

-(jen tak v hlavě: řeknu to radši opačně, aby byl klid)

Kdepak, tahle finta ke klidu v domácnosti nepomohla. Ani v nepravdivé verzi volených jmen se do stejného kandidáta totiž netrefili. Hrůza!

A to ještě čekají složenky.