„Paní ministryně,“ bezradně se podívala na šéfku obrany podřízená generálka z personálního útvaru, a pokračovala: „Já si fakt nevím rady..“

„To ani sama všechno znát nemůžete, od toho jsem tady přece já, jinak bych byla k ničemu. Cha, cha, cha.“

Nad vydařeným žertem se ministryně od srdce zasmála a pak se přívětivě zeptala: “A s čím, Jaruško, nemůžete pohnout?“

„Mám tady petici od všech vysokých armádních náčelníků, kteří ždají..“ a ministraně jí do řeči takřka hystericky vpadla.

„Demisi? Mojí demisi? Ale, ale – to by byla přece vzpoura!“

A rychle spolkla uklidňující zelenou pilulku, dáreček od zvoleného prezidenta, prý mu jich pár bedniček z Bruselu ještě zbylo, a brzy projdou.

„Demisi, to ne, „ uklidňovala nadřízenou generálka. „Chtějí víc volna.“

„Volna? Jako víc dnů dovolené?“

„Ne, požadují míň služeb, pravidelnou pracovní dobu, kratší směny, jen výjimečně mnohadenní soustředění ve výcvikových prostorech a žádné vnější speciální operace.

A taky přijmout opatření ke zlepšení bezpečnosti práce, minimalizovat riziko smrťáků.“ Generálka dočetla petici a polkla.

„A proč to chtějí?“

„Prý kvůli lepší kvalitě rodinného soužití, aby víc viděli děti, a taky snad manželky.“

„Snad?“ zeptala se ironicky ministryně.

„No, vysloveně to tam nepíšou, ale myslím si to.“

Pak generálka řekla s neobyčejnou něhou: "Tak třeba já osobně bych to uvítala.“

„Cože?“ reagovala ministryně podrážděně, „vy, taková ehm, stará vojanda, co má může plukovníkem u policie, a víte nejlíp, že tahle věc je u nás nemožná, vy za těmi vzbouřenci stojíte?“ lapala ministryně po dechu.

„U policie už na takovou úlevu přistoupili“, tiše se hájila generálka.

„Manžel teď dělá jen pět hodin denně a pouze obden. A taky by mě asi rád viděl časteji doma, když je tam sám, jenom s počítačem a televizí, a nemá mu ani kdo uvařit.“

„To myslíte vážně, že v armádě bychom si mohli podobný přepych dovolit?“ nevěřícně se ptala ministryně.

„Jsme přece v NATO,“ opatrně argumentovala generálka.

„Když nás někdo napadne, tak nám ostatní pomůžou. Nebo snad ne?“

„To ano,“ potvrdila ministryně, „ale jste si jistá, že podobné úlevy si vojáci neprosadí i v dalších zemích paktu? Kdo by pak bojoval?

A nota bene za nás, a k tomu déle než šest hodin denně. A celý týden. I s víkendy! A bez pauzy na teplý oběd z čerstvých surovin a s veganskou variantou?“

Kdepak, to je možné jenom v politice, pomyslela si ministryně, takové úlevy musíme prosadit aspoň pro poslankyně a poslance, aby své děti víc viděli.

„Tu petici založte. Jasné?“

„Jistě, paní ministryně. Založit a hrát mrtvou berušku.“

Když to šlo u hasičů i v BISce.., rebelovala generálka, v duchu, samozřejmě, když opouštěla ministerskou pracovnu.