(fikce z Lán)

„Už to mám!“ radostně zvolal prezident Zeman, když na své staré dobré remingtonce ťuknul tečku za poslední větou.

„Taky ti to trvalo,“ komentovala první dáma.

„Kdybys nechal za sebe psát Ovčáčka, byly by paměti už dávno hotové. Zmákl by je na počítači, a já bych ti nemusela připravovat do psacího stroje kopíráky. Víš přece, jak špiní.“

Prezident zakroutil hlavou. „Kdepak, Ovčáček má moc divný styl, takový přiblble vznešený. Já se přece vyjadřuju úplné jinak, lidově. Každý by poznal, že mi to psal on.

Ale jedno mu nemůžu upřít, moc dobře mi poradil název té knihy. Měla se původně jmenovat: Jak jsem se v politice mýlil – II, tedy jakési navázání na dřívější jedničku. Ale Jirka mi poradil, že by název měl znít tak nějak úderně, a sice:

Jak se v politice mýlili ostatní.

Dobré, ne?“ Spokojeně se podíval na manželku a dodal: „Název přesně vystihuje ducha pamětí.

Vzpomínám na ty, ehm, pitomce, co měli pořád proti mým jasnozřivým vizím nejapné hlody a kteří se dokonce, v době mé skoro by plánované hospitalizace, pokusili o sprostý puč a chtěli mě svrhnout!

Dal jsem jim to konečně pořádně zbaštit.“

Během řeči nápadně zbrunátněl, ale po napití limonády se mu přirozená barva do tváře vrátila. A choť jej uklidňovala.

„Aspoň sis trochu, jak říkala maminka, vypustil z papiňáku páru. A to je dobře.

Celých deset let jsem poslouchala tvé hořekování s jakými, ehm, blbci to přicházíš do styku, že jsou všude, kam se podíváš. V senátu, ve sněmovně, ve vládě, a hlavně mezi novináři. No, to už teď nebude, snad.

A kdy by ta kniha měla vyjít, a už víš, kde?“

„No, já si myslím,“ prezident zjevně opatrnicky pokračoval, „že bych jí mohl vydat, vydat nákladem vlastním.“

„Cože, za naše peníze? zhrozila se první dáma.

„Vždyť budeme, kdo ví jak dlouho, splácet bungalov! A to si snad chceš na ten, ehm, pamflet, snad půjčit?“

„Pamflet?“ sípal prezident. „No dovol! Vždyť jsi před chvíli o mých memoárech mluvila tak pěkně,“ nechápal prezident.

„A to jsem se snad s tebou měla hádat? Myslela jsem si, že už nějaké nakladatelství máš, tvářil ses, jako by ti nakladatelé chtěli utrhnout ruce, jaký mají o rukopis zájem!“

„No dobře,“ ustupoval Miloš Zeman. „Plán Bé mám. Vráťa Mynář mi slíbil, že by knížku nechal vytisknout u nich v Osvětimanech.

Ale hned prý to nebude. Tvrdí, že z marketinkového hlediska mé memoáry chtějí určitý časový odstup, ale pak prý budou bomba.“

„Aha, bomba, až si tě lidi už nebudou pamatovat.“