Ambiciózní ministryně obrany svým buldočím nasazením dokázala do té doby nemožné – nutno však přiznat, že za mimoděčné „pomoci“ ruského prezidenta.

Podařilo se uzákonit dávno stanovený, za všech ministrů obrany a premiérů však neplněný závazek, dávat na zbrojení, ehm, na obranu 2 pct.HDP.

Je to důvod k lítání špuntů! Avšak perlivý mok v ústech paní ministryně poněkud hořkne, pokud si vzpomene na staré dobré zemanovské časy.

Tehdy byla militární jedničkou právě ona. Vrchní velitel měl starosti sám se sebou. Z vojenství ho zajímala především ústřední armádní nemocnice.

A premiérovi rovněž nezbýval čas na to, aby se „pletl“ ministryni do armády, měl plnou hlavu příprav unijního předsednictví, takže paní ministryně na poli obrano-válečném suverénně vládla.

Časy se najednou změnily.

Nový prezident se chová způsobem, jako by mu patřil mocný elysejský palác, a nikoli jen více méně symbolický Hrad.

Generál Pavel si klidně jedná o vojenských záležitostech v Bruselu, aniž by s ministryní obsah konzultoval a vyžádal si její svolení. Kdo ví, na čem se v centrále dohodl, a co slíbil? Pak to ovšem bude na ní, aby to plnila.

Navíc k tomu prezident pléduje za rychlé přijetí Ukrajiny do NATO, což by si někdo mohl vyložit pomýleně, po babišovsku, že v takovém případě by se mobilizovalo opravdu, a museli bychom vyrazit do pole.

Pavel je prostě, jak se otřepaně, ale trefně říká, neřízená střela. Anebo naopak?